Pravda, proč? Babo raď. Na lhaní už máš upito moc. „Třeba už mě unavuje bejt hodnej,“ uchechtneš se. Tak vida, nějakou moc nad ní přece jenom máš. Tváří se ublíženě. Poprvý po dlouhý době poslouchá, co se chystáš vybalit. „Třeba už je to moc těžký, třeba mě to sere, třeba jsem hodnej nikdy nebyl.“ Jojo, a najednou je blaze. Jako když praskne vřed, všecko to svinstvo musí ven, a s sebou bere zlou krev, a je líp.
„Prosím?“
A vida, za druhou šanci jí stojíš. Nejspíš už si na tebe zvykla, kdopak ví. Neboj, slyšela moc dobře. Ale víckrát už prosit nebude. „Řikám že mě to sere todleto už, no za vola sem byl už dost dlouho a víc už se mi bejt nechce. Prostě tak.“
„Tak co bys chtěl?“
A je to tady. Najdeš v sobě nějaký zbytky páteře? Co myslíš? Že ti to je už všechno jedno? „Abys táhla za tim svym, se ti na to můžu...“ Ale jo, někde se to našlo. Mlaskla, zavrtěla hlavou, podívala se po tobě znechuceně a táhla. Půlkilo plastový bižuterie na ní zacvakalo a zavanul naposledy parfém. Užij si to, tohle bude naposledy. Sleduješ, jak se odhupuje pryč na podpatcích, na který není zvyklá, a snaží se kroutit jak ve videu z emtývý. Moc jí to nejde, ale funguje to. Aspoň teda na tebe, fakt že jo. Přitočí se k tomu týpkovi a něco mu zašeptá do ucha a ty se konečně odvrátíš. Jak ty je nenávidíš. Jak ty ji miluješ.
Vysokej, hubenej, fousatej, celej v černý, kruhy pod vočima a voči jak kudly. Taky ses snažil, ale víš jak blbě to na tobě vypadá. Rozteklej, růžovej, no jak to říkaj Slováci? Bravčový ksicht? Jo, tak nějak to bude. Odpotácíš se k baru. Pár lidí si asi všimlo, ale nikdo, na kom by zrovna teď záleželo.
Stojíš za davem hezčích lidí, který se dožadujou svýho pití a připadáš si starej. Ne, to není to správný slovo. Xkrát sis říkal za těch posledních pár let, že stárneš a trpíš a jako bys pokaždý trochu umíral. No, byl to dobrej fór, to se s tímhle nedá srovnat. Najednou luskne černokněžník prstama a jako bys byl...
... dospělej? To už bys přece nějakou dobou bejt měl, ne? Máš na to i papíry, přece. Tak coby. A víš co je zajímavý? Tohle už se ti nestane. Poslals do hajzlu jednu, umíš je tam poslat všechny. Za kamaráda už nebudeš nikdy, to radši sám. Je to lepší? Nevíš. Zkusit se to musí, třeba to nebude pořád takový jako dneska.
Potřebuješ to další pivo za pade? Jako, fakt? Potřebuješ ho tady? Co takhle radši Gábinka od Nguyena, tři za čtyřicet, někde v klidu v parku? A slavit se bude, ne že ne! Už žádný psí voči, když si myslíš že neví že se díváš. Už žádný čuchání ke vlasům při přátelskejch objetích. Už žádná mizerná poezie, kterou jsi měl díkybohu dost rozumu psát akorát doma do jednoho zkrabacenýho sešitu.
Ušklíbneš se, nejspíš to v tvejch představách vypadalo drsnějc než to vyšlo. „Děte všichni vítevykamuž...“, zabrbláš, mávneš rukou a odkolébáš se jako kachna pryč. Dokonce ani do lidí moc nevrážíš.
Vzduch je jako břitva. Je sice ještě teplo, ale je čistej, není tu ani smrad z cigaret, ani diskopop, ani bižuterie, ani parfém od cikánky z Budějovický. Jak se tak cáráš pryč, přemejšlíš, jestlis s sebou náhodou neměl baťoh. No, pozdě bycha honit, ta vyhazovací vazba u dveří sice vypadala poměrně rozumně, ale takhle bys sám sebe zpátky dovnitř taky asi nepustil. Stavíš se zejtra.
Čistá fikce, ale někomu se to stát nejspíš muselo. Podobných výkřiků do tmy mám na harddisku ještě pár, pokud se mi budou zdát stravitelné a budou se líbit, přidám.
