Běžím

Běžím a pot mi stéká po nose a kape na pás. Běžím a na obrazovce přede mnou nějaký afroameričan vypráví něco o své náklonnosti k objemným pozadím. Ne, že by ho bylo úplně slyšet.

Je tu totiž sakra rachot. Osm pásů jede na plné obrátky, na osm pásů dopadá šestnáct nohou a ty moje jsou zdaleka nejtěžší. Však taky běžím nejrychleji. Koukám na afroameričana a snažím se nekoukat na displej. Rudě zářící číslice počítají všechno. Neúprosně, neúplatně. Nikde jinde neubíhá čas tak očividně jako tady. A tak zatraceně pomalu.

Běžím, a cítím, jak mi pot prosakuje přes čelenku do sluchátek. Už jsem tady odpravil alespoň čtvery – pot nerozdýchají dlouhodobě žádné. Je skoro tak problematický jako mořská voda. Začal jsem si kupovat ty nejlevnější, které mají slušné basy. Co největší randál za co nejmíň peněz, osvědčily se pecky od Sony.

Na čelence je rudé vycházející slunce, a dva japonské znaky. Tó kon, duše válečníka. Když mi to žena přivezla z Japonska, hadr za pár korun, zdálo se mi to jako špatný vtip. Nicméně, čelenku jsem potřeboval, jinak bych odpravil jedno tílko denně. Po tom, co jsem jakž takž zaběhl půlmaraton a lidi v posilku mě začali zdravit, už jsem si tak trapně nepřipadal. Duše válečníka, kdo by to byl ksakru řekl.

Dech sotva stačí, ale ze zkušenosti vím, že se to po prvních deseti minutách uklidní. Ne, že bych tomu dal šanci. Duše vždycky vítězí nad tělem, a já vím, že ta moje patří do jiného těla. Třeba bych se do něj dostal i jinak, třeba bych mohl hladovět nebo dietovat nebo to brát zlehka. Ale to už teď nejde. Přijde mi, jako bych zrazoval sám sebe, kdybych se k tomu uchýlil – jako bych nechal někoho jiného, ať to za mě dodělá.

Poprvé cítím respekt k atletům. Nikdy předtím jsem nerozuměl tomu, co musí denně podstupovat. Posílat denně tělo do háje, říkat mu, co zvládne a co nezvládne, drtit se tak, aby to člověk jen tak tak dal. Tohle je život na ostří nože, pokud to tedy myslíte vážně. A nemyslete si – tady je spousta lidí, kteří to berou vážněji než já, spousta lidí, pro které je tělo živobytí a komodita a aktivum a bez něj se nehnou dál.

Běžím, a dánská blackmetalová kapela mi ve sluchátkách vypráví, jak príma to je na severu, kde větry šlehají přez sněžnou pláň. Je mi tak horko, že jim věřím. Nejvtipnější je, když se náhodou trefí do úst gestikulujících afroameričanů, a vypadá to, jako by na chviličku přednášeli o mrazu a utrpení místo o tučných pozadích a žhnoucích plážích. Běžím a je mi to jedno, a je mi i jedno jak se tady na mě koukají. Zachytil jsem tady tolik, tolik opovržlivých pohledů na své propocené tričko. Dlužno říci, že vždy od něžnějšího pohlaví. Vždycky mi to bylo jedno. Od toho jsem tady. Od toho budu tady.

Den po dni, kilo po kilu. Ono to půjde. On nakonec přijde konec. A nebo ne. Od teď už nikdy nebudu vypadat tak, jak chci. Konec konců, o tom to je. Pokud jste se dostali tam, kam chcete, znamená to, že se můžete dostat dál.