Jak jsem potkal… Dány?

To jsem vám takhle šel v pondělí z práce domů, tak mezi šestou sedmou. No a jdu okolo pivovaru U Medvídků, hned u Národní třídy.

Zrovna se tam opravuje potrubí či co, každopádně je úzký chodník obšancovaný ze strany k ulici také zábranou z vlnitého plechu. A tam vám stáli, grupa dorostenců tak od sedmnácti do dvacíti.

Trochu snědší odstín pleti a uniformně černé vlasy mi evokovaly mládežnické partičky Turků z Berlína (se kterými jsem v Berlíně, pravda, problémy náhodou neměl) a takřka identicky se bloumající, ač světlejšího založení, mládežnické partičky Irů z Dublinu (se kterými jsem měl problémů až až). Nu, přecházet ulici se mi kvůli nim nechtělo, tak jsem šel středem.

Jednomu z chlapců se zachtělo zrovna přede mnou kopnout do plechové zábrany. Slušně, leč důrazně jsem se ho česky zeptal, o co mu jde. Ne, že by bylo čím se chlubit, ale měl jsem na něj dobrých patnáct centimetrů a padesát kilo. Neřekl nic, jen udělal dva tři kroky pozpátku a tvářil se přesně jako to, kdo byl; kluk v cizím městě, přistižený při klukovině. Šel jsem dál, poněkud ztichlou partičku ponechal za sebou a říkal jsem si, co mi na nich nesedělo… až jsem na to přišel.

Můj detektivní mozek, vycepovaný čtyřmi lety středoškolské němčiny, si konečně dal dvě a dvě dohromady a identifikoval jazyk, kterým na sebe náctiletí halekali jako rozhodně germánský – ale ne německý. Milé děti, oni to (nejspíš) byli Dánové!

A tak jsem poprvé, za těch pár let, co sem Dánové jezdí, na pochybách. Rozhodně nemám dost dat na to, abych dělal závěry – potkal jsem jednu jedinou přiopilou otravnou skupinku chalanů (a jedna slečna tam tuším byla také), kteří se tu vyskytují ve stejné době, kdy sem jezdí Dánové podobného věku pít a mluví řečí, která zní seversky. Jediné, co mám opravdu ověřené, je tahle jedna zkušenost, a jestli jste někdo šli okolo Medvídků mezi šestou a sedmou v pondělí dvaadvacátého, třeba jste je tam potkali také.

Ovšem, myslet si stále ještě (díky Bohu) mohu svoje.