S knížkou po funuse - Bezbarvý Cukuru Tazaki

Tentokrát jsem si na pranýř pozval knihu populárního japonského spisovatele Murakamiho. I když v češtině nejnověji vyšla jeho starší próza, Hon na ovci, Cukuru Tazaki je jeho chronologicky nejmladším dílem.

Tentokrát jsem si na pranýř pozval knihu populárního japonského spisovatele Murakamiho. I když v češtině nejnověji vyšla jeho starší próza, Hon na ovci, Cukuru Tazaki (tak knize budu, z důvodu úspory místa, říkat) je jeho chronologicky nejmladším dílem a, jako v podstatě všechny jeho knihy od dob Norského dřeva, slavil velký úspěch u čtenářů i na Murakamiho účtu.

Murakami čtenáře rozděluje a překvapuje. Málokomu se podaří s každou novou knihou zaujmout novou polohu a zároveň zůstat svůj, Murakami se o to snaží, ale i u jeho skalních fanoušků pomalu dochází k únavě materiálu. Spisovatel totiž knihu od knihy přeskakuje od mezilidských dramat ke snovým fantaskním metaforám, za každé Norské dřevo tu máme Podivnou knihovnu, za každého Cukurua Hon na ovci. Aby tedy bylo jasno - Cukuru Tazaki je tedy v rámci dosavadní autorovy tvorby relativně realistický příběh a všechny naznačené nadpřirozené prvky jsou odkázány do říší snů, představ a vyprávění postav.

Hlavní hrdina, Cukuru Tazaki, je šestatřicetiletý architekt, navrhující nádraží. Žije samotářsky, tiše a nenápadně, pracuje dobře a tvrdě, s nikým se moc nestýká, nepřátelí a vztahy také příliš neřeší. V Japonsku se takovým říká „salaryman“ a jsou hnacím motorem japonské ekonomiky. Teprve krátký, ale intenzivní vztah s profesionálkou Sarou ho nakopne k řešení zapadlé minulosti.

Cukuru si nese určité břímě z vysoké školy, kdy s ním bez udání důvodu přestali komunikovat čtyři blízcí přátelé a oznámili mu, že už se s ním nechtějí vídat. Cukuru je sice šokovaný a vykořeněný, ale stejně si vždy připadal, že do skupiny jaksi nezapadá (považte, neměl ani příjmení, ve kterém by byla nějaká barva, na rozdíl od ostatních), a nehodlá záležitost dále – alespoň racionálně – rozebírat. Pro Murakamiho jde o relativně nové téma, jeho hrdinové bývají povětšinou rozvinuté, košaté osobnosti, které používají životní zkušenost pro řešení zápletky a dále se příliš nevyvíjejí.

Cukuru se rozhodne skupinu po takřka sedmnácti letech konfrontovat, a je připravený na ledacos. Relativně vřelé přijetí ze strany dávno ztracených přátel ho upřímně zaskočí a přinutí přehodnotit názor na průběh svého dosavadního života (kdy se zubynehty bránil řešení bližších osobních vztahů – což vám v Japonsku projde velmi snadno) a, de facto, také vnímání sebe sama.

Víc z děje bych prozradil jen nerad, jen se zlehka zastavím u rozuzlení knihy. Zaznamenal jsem totiž u mnoha čtenářů nespokojenost s otevřeným závěrem příběhu a dovolím si na ně reagovat. Murakami, ač se to možná nezdá, drží pozornost vždy na hlavním hrdinovi knihy. Bezbarvý Cukuru Tazaki je o získávání posledního kousku skládačky, který vám chybí, ne o dokupování dalších dílků. Cukuru knihu končí jako sice poškozená, ale celá osobnost, která konečně došla klidu. A o tom to je.

Negativně se musím vyjádřit k nedořešeným dějovým liniím. Cukuru není úplně spolehlivý vypravěč, a proto jeho líčení vztahů ze studií musíme brát s rezervou. Také jediný flashback, a jediný fantaskní prvek v příběhu, nemá žádné rozuzlení a nijak se ani nevztahuje k příběhu. Pokud bych mohl soudit sám za sebe, jedná se o další autorovu poťouchlost, kdy mají čtenáři řešit, co tím básník myslel.

Na konec však musím poznamenat, že tohle není obyčejná kniha, i když by se tak ráda stavěla. Pokud ji čte správný člověk, opravdu může změnit život. Nicméně, stále se nemohu zbavit dojmu, že pro Murakamiho knihy musí jednomu být alespoň čtyřicet. Ve dvaceti jsem četl Norské dřevo, v bezmála třiceti Cukurua a pořád si připadám, že tyhle knihy jsou psané pro starší lidi, s jinou úrovní zkušeností a vnímání světa, než které jsem sám dosáhl.

Prostě a stručně, za mě čtyři z pěti.