Pekelné peníze

Kdepak, nebudu psát žádné filipiky na téma, jak jsou peníze kořenem všeho zla, o tom už přede mnou psala spousta lidí. Místo toho jsem si vybavil jednu zajímavou starší událost. Před nějakými desíti, patnácti lety jsem se v jedné zpravodajské relaci doslechl o šťáře v pražské Libuši (pro mimopražské – Libuši se nezřídka přezdívá Malá Hanoj). Ostatně, proč ne. Uznávám, tenkrát to bylo o něco chaotičtější než dnes, daleko více lidí tu bylo bez víz nebo pojištění, plagiarismus v oděvní výrobě byl na úplně jiné úrovni a vůbec, byla to taková divoká devadesátá léta. Takže, byla šťára a zásahovka tvrdě zasáhla v jednom bytě... jen aby zjistila, že se tam nic nevaří ani nepěstuje, ale že tam spořádaně žije čtyřčlenná rodina s malými dětmi, a papíry že mají v pořádku.

Čili, tak trochu blamáž. Dnes by byly záběry zakuklence se samopalem vedle malé holky v pyžamu likvidační, tenkrát holt byla jiná doba. Tak se hledalo a šťouralo dál, zásahovka přece nevyjíždí zbytečně – a nakonec se v bytě vítězoslavně objevily padělané bankovky, což také bylo důvodem, proč o celé akci informovala televize.

Jenže v tom byl takový malý háček. Ony totiž ty bankovky (reportér je předváděl na kameru) vypadaly naprosto směšně. Natištěné z jedné strany, na kancelářský papír, špatnými barvami (stovka byla modrá), a velké byly uniformně všechny jako bankovky z Dostihů a sázek. Krátce a stručně, tímhle by se platit nedalo. Také bylo zajímavé, že bankovek nebylo moc, rozhodně ne na masovou výrobu. Reportér na konci uvedl cosi o tom, že se Vietnamci brání, že se bankovky používají pro nějaký rituál, ale nezdálo se mi, že by tomu věřil.

Takže; copak je to za rituál. Nu, určitě jste se již někdy zamysleli nad tím, proč se sem vlastně Vietnamci stěhují. Za prací. Za příležitostmi, které se ve Vietnamu nenaskytnou. Aby zaopatřili rodinu. Vietnamci posílají peníze rodičům, dětem, prostě lidem doma, kteří se o sebe sami postarat nemůžou. Z každé výplaty. Dokud ve Vietnamu mají někoho, za koho jsou zodpovědní – posílají jim peníze, tím to začíná a končí a nediskutuje se o tom. Působí tu silný společenský tlak a člen komunity, který své blízké nepodporuje, je pokládán za parazita (tihle blízcí mu totiž zpravidla pomohli vycestovat) a ztrácí tvář. Proto neexistuje nic jako nezaměstnaný Vietnamec, potažmo Číňan. Proto je také v Sapě pobočka Western Union, společnosti, která se specializuje na bleskurychlé mezistátní převody peněz. Proto je bohužel, z pohledu těch nejzoufalejších, lepší mít nelegální příjem než vůbec žádný; boží zákony jsou nadřazené zákonům lidským.

Jak dlouho mají posílat peníze? Dokud děti neodrostou a nenajdou zaměstnání? Třeba. Dokud rodiče nebo prarodiče nezemřou? Ne. Peníze se posílají déle. I zesnulým.

Imitace bankovek jsou náboženským artefaktem; respektive, stávají se jím ve chvíli, kdy se spálí a „pošlou“ příbuzným na onom světě. Do té doby se jedná prostě jen o barevné papírky. Přesto je v mnoha zemích, kde obyvatelstvo praktikuje buddhismus, včetně Číny, jejich zneužití (tj. použití pro jiné než pietní účely) postihováno zákonem. Anglický termín je poněkud nepřesný; „hell money“ znamená doslova pekelné peníze. „Hell“v tomto případě znamená spíše „zásvětí“; podle čínské varianty buddhismu (která je jakýmsi amalgámem původní mytologie a importovaného učení z Indie) v něm čekají duše mrtvých na soud vládcem onoho světa. A během čekání na soud (lidí umírá spousta, chvilku to trvá) se jim příbuzní pokouší pobyt v předpeklí zpříjemnit. V Číně se vyrábějí speciální bankovky, většinou s naprosto absurdními hodnotami (začínají na 10 000 yuanech, tj. asi 30 000 Kč, a šplhají do milionů) a zdobené jsou portrétem a podpisem Nefritového císaře, vládce čínského světa mrtvých. S běžnou měnou si je tedy nespletete ani omylem, největší čínská bankovka je na sto yuanů a je na ní (jako ostatně na všech ostatních bankovkách) Mao. (Podotýkám, že Nefritový císař má plnovous a Mao ne, takže pokud nerozeznáte stovku od desetitisícovky, stačí zkontrolovat fousy.) Proč se neprodávají i u nás se mohu jen dohadovat – v zásadě mě napadají tři důvody. Jednak je možné, že imitace musí připomínat platnou měnu v místě obětování. Potom také nejspíš bude nějaký zádrhel v exportu pekelných peněz ze země výroby. A konečně, ruku na srdce – pravděpodobnost, že budou zaměněny za opravdové peníze při případné šťáře, je o poznání vyšší než u modré stovky velikosti mexického dolaru.

Dnes již je povědomí o tomto rituálu (peníze se pálí třeba k výročí úmrtí) o něco širší a podobná situace se nejspíš již opakovat nebude, policie v Sapě sice zasahuje stále často, ale o poznání citlivěji, informovaněji a s větším respektem. Jen tak pro srovnání, představte si, že vám ve čtyři ráno na dveře zabouchá (v lepším případě; v horším je vyrazí) tlupa ozbrojených, zakuklených chlapů, která míří na vaši rodinu samopaly, převrátí vám byt vzhůru nohama a pak vám jako důkazní materiál zabaví kytky, které jste se chystali vzít zítra babičce na hřbitov. To jsou, koneckonců, taky jenom normální kytky, dokud je nepoložíte na hrob. Myslím, že mně by podobná zkušenost zanechala hořkou pachuť v ústech; a u starších Vietnamců možná i probudí nějaké ošklivé vzpomínky.

Respekt, úcta a péče o rodinu jde u Vietnamců i u Číňanů doslova za hrob. Mnohokrát jsem byl svědkem neuvěřitelného sebeobětování a demonstrace síly povinnosti; a bohužel jsem mnohokrát byl svědkem i systematického zneužívání těchto zásad, kdy se lidé, kteří by na nikom záviset neměli, dožadovali (vždy úspěšně) podpory. Ve chvíli, kdy pro svou komunitu už jednou ztratíte tvář, ji už znovu ztratit nemůžete a znovunabývání není jednoduché. Pokud tedy se ztrátou tváře dokážete žít, můžete si žít celkem pohodlně na úkor svých bližních, kteří si ji ztratit nedovolí. A není to jen prázdná fráze; nejvyšším výrazem hanby je pro Číňana zakrytí vlastního obličeje oběma rukama.

Příště zmíním několik témat, o kterých se s Číňany sice bavit dá, ale radost jim to neudělá.