O tygrech a o císařích, aneb Čínské znaky

Varování: dnešní blog obsahuje spoilery pro skvělý čínský kung-fu film Hrdina. Pokud vám to nevadí, čtěte klidně dál. A pokud ano, tak se na něj podívejte a čtěte potom, jednak je to super film a druhak bych si nerad plašil čtenáře.

Většina světových abeced funguje do jisté míry foneticky; tedy tak, že každé písmeno (potažmo jejich kombinace) zastupuje určitý zvuk. Sama o sobě písmena vytržená z kontextu význam nemají, ten dostávají pouze ve větě nebo v promluvě. Písmena jsou vlastně poměrně arbitrární. V Českých zemích se celý národ jaksi dohodl, že „c“ se bude vyslovovat „cé“ – nu a tak se také vyslovuje. Jinde se může vyslovovat jinak, jako ká nebo jako es, to už záleží na konkrétním jazyku. Podobná pravidla ale platí všude na světě, dokonce i v japonštině a korejštině reprezentují jednotlivé znaky pouze slabiky - a tedy zvuky.

Čínské znaky jsou (prý) o úroveň níže než písmena ostatních abeced. Není tu totiž ta absolutní abstrakce, to oddělení písma od reality. Když napíšete česky „tygr“, jsou to prostě čtyři písmenka. Zatímco v čínském znaku pro tygra je, při troše dobré vůle, vidět ocásek a drápek a ohnutý hřbet tygra těsně před útokem na nic netušící oběť. Čínské znaky totiž představují celá slova; co znak, to slovo. Původně tedy znakem pro slovo „tygr“ byla, prostě a jednoduše, kresbička tygra. Z časových a praktických důvodů (šíření gramotnosti, všeobecný nedostatek výtvarného talentu, zápisy z porad) se postupem času zjednodušovala a zjednodušovala, až už kresbu nepřipomínala. Měl v ní zbýt jen jakýsi duch, esence toho tygra.

Tento způsob komunikace je prastarý a efektivní. Slavný bílý kůň z Uffingtonu ve Velké Británii jsou v podstatě jen tři linie, vyškrábávané do křídového podloží po dobu několika tisíc let, obnovované co generaci. Jenom tři bílé linie v úbočí hory – ale hned na první pohled je jasné, že tohle je běžící kůň a že v těch třech rýhách je zakletý jeho duch.

Výhodou čínských znaků je prakticky nulový výskyt dyslexie a dysgrafie u čínsky mluvící populace; a také faktická absence gramatiky v čínštině („Včera jsem šel s odpadky“ se čínsky řekne nějak jako „já včera chodit s odpadky“. Proto také neodborné překlady čínských textů do cizích jazyků plodí takové skvosty. A vice versa, samozřejmě.). Nevýhodou je poměrně vysoká úroveň negramotnosti, na zemi s relativně rozvinutým školstvím pro nezasvěcence naprosto nepochopitelná. A také obtížná přístupnost jazyka pro cizince. Zkusím oboje vysvětlit.

Dyslektici a dysgrafici jsou, velmi zjednodušeně a nepřesně řečeno, lidé, pro které písmena nemají význam. Respektive, písmena klidně ano – ale jejich shluky ne. Pouto mezi slovem a písmeny je pro ně těžké pochopit. Chápou, že obrázek tygra představuje tygra. Ale vypadá snad slovo „tygr“ jako tygr? Zatímco dyslektikům činí potíže text dekódovat, dysgrafikům jej činí potíže složit dohromady. Čínský znak ale JE tygrem. Tohle je kresbička tygra, zjednodušená, schematizovaná, ale naprosto jasně a bez mýlky to je tygr a ne třeba ovečka. Stejně jako dyslektik nezaváhá, zda má vstoupit do dveří označených panáčkem nebo panenkou, nezaváhá ani, když je tázán, jestli se v učebnici píše o tygrovi nebo o ovečce. Tímto způsobem se také dá daleko rychleji číst. Písmena nevnímáte jako abstraktní pojmy, ale přímo jako obrázky věcí.

Pokud studujete čínštinu a učíte se přes fonetický přepis, pinyin, rychle dojdete k překvapujícímu zjištění; jakmile pochytíte správné přízvuky a výslovnost, jde to docela snadno. Gramatiky je totiž ještě méně než např. v angličtině, slovosled vět je pevně daný, neexistuje žádné časování ani skloňování ani vzory... Prostě, jakmile si osvojíte nějakých slabých pět, šest set slov, nějak se domluvíte. Dokud skládáte slova ve správném pořadí a hlídáte si přízvuky, bude to stačit.

Pokud se rozhodnete naučit čínské znaky, připravte se na poznání nové dimenze frustrace. Stejně znějící slova se píší úplně jinak. Jinak znějící slova se píší skoro stejně. Podobně vyhlížející znaky spolu nemají nic společného. A jsou jich bez nadsázky desítky tisíc, čínština je prastará řeč, která se vyvíjela po několik milénií. Pro přečtení novin a každodenní komunikaci je nutné znát alespoň základních 2500 znaků, které se učí na základní škole a které tvoří hranici gramotnosti. Prostě a jasně řečeno – ve chvíli, kdy znáte 2500 čínských znaků, umíte čínsky dostatečně na to, abyste mohli dělat pomocného stavebního dělníka.

Číňané jsou na svou řeč a svoje písmo hrdí a berou je jako integrální část kultury; kaligrafie je uznávaná a náročná umělecká disciplína. Forma zde často určuje obsah a písmo má být symbiózou obou. Jako příklad si dovolím použít film Hrdina z roku 2002 s Jet Lim v hlavní roli. V podstatě celý film tvoří série flashbacků, které se odvíjejí od rozhovoru mezi bezejmenným válečným hrdinou a čínským králem. Hrdina dostal audienci u krále jako odměnu za likvidaci tří vrahů (dnešní terminologií – teroristů), kteří usilovali o králův život. (Zde bych si dovolil odbočit – rodilý Číňan by v tuto chvíli poznal podle oblečení a architektury, že se příběh odehrává ke konci Období válčících států, tj. kolem roku 220 před naším letopočtem. Jednalo se o takřka tři sta let trvající období brutální občanské války, které skončilo drtivým vítězstvím jedné z válčících stran a sjednocením dnešní Číny. Od té doby se sice hranice Číny proměňovaly, nicméně se vždy jednalo o jednolitou, kulturně homogenní říši, která existuje bez přerušení až dodneška. Číňan by nejspíš pomaličku začal i tušit, o kterého přesně krále se jedná... My to ovšem nevíme a pro děj je to skoro dobře.)

Král relativně rychle přijde na to, že bezejmenný hrdina vrahy nejenže neodpravil, ale dokonce se s nimi spřáhl a právě se ho chystá zavraždit. Respektive – chystal se k tomu, dokud mu jeden ze spiklenců nenasadil brouka do hlavy. Tenhle král je z válčících feudálů nejmocnější, zatím v bitvě neprohrál. Je proslulý neústupností a krutostí, pokud vyhraje, byl by z něj strašlivý tyran. Ale co když je o něco víc? Co když zrovna tenhle člověk má, jako jediný, sílu a moc Čínu sjednotit a ukončit občanskou válku? A proto jeden z atentátníků, šermíř známý jen pod přezdívkou Zlomený meč, navrhl určitou zkoušku. Zlomený meč je mistrem kaligrafie, vytvořil tedy nový znak. Pokud král rozluští, co znak znamená – má potenciál, aby se z něj v budoucnu stal dobrý vládce.

Bezejmenný králi ukáže svitek se znakem – a král porozumí. Svitek obsahuje nové slovo, symbol pro ideálního válečníka, který by si měl vážit života (všichni z atentátníků totiž ztratili při králově expanzi rodinné příslušníky). Bezejmenný válečník od plánu ustoupí, král ho chce ušetřit, ale na nátlak svého dvora je nucen ho nechat popravit. Z krále se, jak prozrazují titulky na konci filmu, stal císař Čchin Š´-Chuang-ti, první císař sjednocené Číny. V podstatě takový čínský Ivan Hrozný, jen o sedmnáct set let dříve a na svědomí měl o řád více životů. Mimoto také zavedl jednotnou znakovou soustavu písma pro celou říši a nechal postavit Velkou čínskou zeď. V Číně je uznáván jako moudrý otec vlasti; všechno, čeho se dopustil, se dopustil s rozmyslem a jediným cílem, a jeho dědictví ho přežilo o více než dva tisíce let.

Příště se přes oslí můstek vrátím zpátky do současnosti a do Prahy, a zaskočím do Sapy na něco dobrého.