O čem se s Číňanem nebavit (část druhá)

Dnes dokončuji minulý blog. Ač jsem se tomu zatím snažil vyhýbat jako čert kříži, protože jsem chtěl psát pozitivně – dnes se mi tam připletla nějaká ta politika. Takže, dnes o něco vážněji než obyčejně a nemějte obavy, příště bude líp.

Otázka pátá: Politika tak nějak všeobecně. Pokud zapředete hovor s Číňanem v Číně, zjistíte poměrně rychle, že stěžování je místní národní sport a mohli by se nám v něm směle postavit. Na ničem nenechají nit suchou a čínský smysl pro humor je v tomto ohledu ještě sžíravější než ten náš. Některé vtipy budou vysloveně o zlatou mříž, přesto ale smysl pro humor tak nějak končí u místní samosprávy (i když je to hodně individuální). Jednou jsem musel známým vysvětlovat protektorátní německo-českou ceduli s nápisem „Politické rozhovory zakázány“, zkusil jsem si pomoci příkladem; co kdyby se propíral život a dílo Mao Ce Tunga někde v hospodě? Chvíli bylo ticho. "A co kdyby lidé říkali jenom něco pěkného?", zněla další otázka. "On by se tam určitě našel někdo, kdo by nesouhlasil, a už by to jelo," odpověděl jsem. Mlčeli všichni jako zařezaní – a nepochopili. Nedokázali si zaboha představit nikoho, kdo by na něj mohl nadávat.

Ovšem Číňan v zahraničí si stěžovat nebude ani slůvkem. Ví moc dobře, že reprezentuje svou zemi a že podle jeho slov a činů budou lidé soudit i jeho vlast. Číňané jsou na svou zemi vášnivě hrdí. Mají proč. Na druhou stranu – pevně věřím, že by na ni byli hrdí, i kdyby byla malá a bezvýznamná. Když se nad tím zamyslíte, musí tu přece být něco, co přimělo třeba takové Čečence postavit se ruské armádě, přestože nemají šanci na úspěch a Čečensko nemůže být žádná výhra. Řekl bych, že Číňané to abstraktní „něco“ mají také.

Otázka šestá: Političtí vězni a lágry. Političtí vězni tam jsou, a málo jich nebude. Pro nás se jedná o citlivé téma hlavně proto, že jsme si něco podobného (na úplně jiném měřítku) zažili také. Mějte na paměti, že v Číně nikdy demokracie nebyla, a obyčejní lidé tak nějak nemají žádné srovnání, které u nás zajišťovala první republika. Ani z dějin to neznají, kolébkou civilizace je pro ně Čína a řecké filozofy, politiky a matematiky sice můžou respektovat, ale jejich vlastní filozofové, feudálové a matematici jim bohatě stačí. Běžnému člověku ani nepřijde zvláštní, že někdo může jít bručet za projevování názoru, dělo se tak opravdu hodně dlouho a nic nenasvědčuje tomu, že by se od této praxe mělo upustit. Koneckonců, už můj oblíbenec, starověký císař Čchin, nechával pálit knihy a zaživa pohřbívat mudrce (a když měl zvláště rozmarnou náladu, občas to dělal naopak). Největší sílou Číny je jednota, a více různých názorů znamená oslabování a tříštění. Že to není pravda? Vzpomeňte si na předchozí parlamentní volby, kdy ČSSD sice volby vyhrála, ale nebyla schopná sestavit koalici! Nebo na bajku o Svatoplukových prutech.

Tam, kde se zavírá za názor, jsou většinou také lágry. To je novodobá vymoženost, zavedená někdy okolo druhé války. Líbit se nám to nemusí... podotýkám ovšem, že jsem zatím nepotkal žádného Číňana, který by se vyjadřoval jinak, než že si za to dotyční mohou sami a že jim to patří. Čili, co se snažím říci; na tohle nejspíš budete mít odlišný názor a ani jeden z vás nebude chtít ustoupit. V případě, že by na podobnou diskuzi přece jen došlo, se hodí připomenout, že nejste Američan, který komentuje od stolu, ale Čech – a že tady to už bylo taky. A jen tak na okraj, Západ má tak trochu nutkání Čínu v tomto ohledu dráždit rozdáváním různých lidskoprávních cen napravo nalevo, padni komu padni. Čas od času se dostane k člověku, který si ji zaslouží – ale povětšinou je dostávají exoti typu Aj Wej Weje.

Otázka sedmá a osmá: Politika jednoho dítěte a druhá světová válka. Tyhle dvě otázky jsou natolik provázané, že se je pokusím shrnout najednou. Druhá světová válka (v Číně začala už v roce 1937) tam nebyla žádná legrace. Japonci vedli systematickou, likvidační, totální válku, jejímž cílem bylo obsazení úrodného Mandžuska a nahrazení původního obyvatelstva Japonci. Čili, zase válka o životní prostor; abyste rozuměli, Japonsko se pro zemědělství moc nehodí, buď jste v horách nebo na pláži. Japonci obsadili Šanghaj i tehdejší hlavní město Číny, Nanking. Slovo „Nanking“nebo slovní spojení „Nanking massacre“, popř. „rape of Nanking“, doporučuji vyhledávat opravdu jen těm nejotrlejším z vás. Nekvalitní, černobílé, zrnité fotografie snesou srovnání se záběry z koncentračních táborů. Které mimochodem Japonci v Číně také vybudovali. Těm nejotrlejším z nejotrlejších doporučím ke studiu materiály, které se objeví po zadání slovního spojení „Unit 731“, popř. jména Shiro Ishii.

Odhadovaný počet obětí mezi civilním obyvatelstvem Číny (jediné civilní ztráty na území Japonského císařství způsobily Spojené státy) se pochopitelně různí, záleží, zda čerpáte z čínských nebo z japonských zdrojů. Anglická verze Wiki udává odhad 17 - 22 000 000 lidí. Dvacet. Dva. Milionů. Tři a půl holocaustu. Nebyla to žádná džentlmenská válka dvou armád, šlo o rasově motivovanou genocidu. Mnoho Číňanů, hlavně těch z vojenských rodin, má na druhou válku naprosto jasný názor, mnoho lidí ve válce ztratilo příbuzné, mnoho lidí stále chová krystalicky čistou nenávist vůči Japoncům. Je obtížné se jim nedivit. Polemizováním jejich názor nezměníte, a pokud budete šťourat dostatečně dlouho, možná se vám podaří něco, co se cizincům stává s Číňany málokdy – začnou na vás křičet. Diskutování o tom jestli jsme to měli horší my nebo oni nebo vtipné poznámky na téma, že Čínská lidová osvobozenecká armáda byl jeden velký masomlejn, jsou totiž pro Číňany horší ještě o jednu dimenzi navíc - nebezpečně to zavání urážením předků, a to si líbit nenechají.

Kvůli obrovskému úbytku pracovních sil v provincii, která je v podstatě obilnicí Číny, byl po druhé válce vydán obyvatelstvu pokyn ve smyslu "milujte se a množte se". Vzhledem k tomu, že Čína byla povětšinou agrární společností, rolníci už byli zvyklí mít velké rodiny. S pěti syny se rýže sklidí rychleji než se dvěma. No a pochopitelně se to trochu vymklo z rukou. Reakcí na to vymknutí je politika jednoho dítěte. Zatímco tedy matka mojí kamarádky D. má jenom jedno dítě, její babička měla dětí dvanáct. Neříkám, že s regulací souhlasím, a opravdu se mi nelíbí způsob, kterým je vynucována. Ale bohužel je nejspíš potřeba. Po druhé válce měla Čína něco kolem 600 milionů obyvatel, teď má více než dvakrát tolik i přes několik desetiletí politiky jednoho dítěte. V praxi zákony v současnosti postihují zhruba třetinu čínské populace, na venkově jsou pravidla o něco volnější. I ve městě můžete mít více dětí, pokud je prvorozené dítě holčička, pokud je dítě postižené nebo pokud je mezi nimi věkový rozestup alespoň čtyři roky. Proč rodiny nestojí o holčičku? Protože potom by jejich rod takříkajíc vymřel po meči, ztratilo by se rodné příjmení. Číňanům na tom záleží, rodina je pro ně to nejdůležitější. A druhý důvod; prvorozený syn má povinnost postarat se o rodiče ve stáří (také většinou nejvíce dědí). Spousta lidí nechtěla riskovat, že už se jim další děti nepodaří, a tak dávali děvčata buď k adopci, nebo s nimi šli rovnou na potrat. Situace se posledních dvacet let trochu stabilizuje, k přirozenému stavu má ale daleko.

Vydržel bych psát ještě opravdu dlouho, ale v zásadě jsem řekl co jsem měl na srdci. Snad to někdy někomu pomůže. Co jsem se snažil říci je zhruba tohle; není úplně v pohodě začít rozhovor nějak jako "Tak ty seš z Číny? Fíha, tam to musí bejt fakt zlý, co? Tady lepší, ne?" Chybami se člověk učí, a když to nemusí být vaše vlastní chyby, je to jednodušší.

Příště vám, čistě pro odlehčení, řeknu, co se v Číně a v Asii vůbec pije.