Chytrému napověz, hloupého kopni. Pro mě se podobným kopancem stal rozhovor o víře. Když se mě jeden známý zeptal na křesťanství, začal jsem vysvětlování tím, že křesťané chodí každou neděli do kostela na mši a ke zpovědi. A dál jsem se nedostal. Nakrčil čelo a zeptal se mě: „Jsi si jistý? Já jsem si doteď myslel, že křesťané chodí do kostela v sobotu.“
A pak mi zapadlo pár kousků skládačky do sebe. Kostel v sobotu. Potom jedna kulturně-náboženská akce v mandarínštině, kterou jsem před pár lety absolvoval. Jedna známá, u které jsem zahlédl tenký časopis na recyklovaném papíře. Na konci titulu (byly to jen dva čínské znaky) byl výkřičník. Bingo. Probuďte se!
Přiznám se, že jsem unavený ze všech článků, které začínají slovy „nejsem rasista/xenofob/sexista, ale...“. Napíšu to tedy tak, jak to cítím, svůj názor nikomu nenutím. Myslím si, že víra jako taková nemůže být tolerantní, ne v pravém smyslu toho slova. V srdci vaší víry, ať už věříte, v co chcete, totiž nutně musí být alespoň malý kousek jistoty. Musíte si být jistí, že vaše cesta je ta správná, a nemusíte pro to mít žádné empirické důkazy. Přes to nejede vlak. Zákonitě tedy všechny ostatní cesty musí vést jinam, než ta vaše.
Můžete žít bok po boku s lidmi jiné víry – ale když dojde na lámání chleba, nejspíš se neshodnete. Myslím, že ten kousíček intolerance je opravdu v nás všech, a je potřeba. Dokonce i v ateistech nebo agnosticích; to je také vyznání. Pokud jste se někdy přistihli při promluvě typu „a tomu jako vážně věříš“, nu, to je ono. To, v co věří někdo jiný, vám přijde naprosto směšné a protichůdné vůči tomu, v co věříte (nebo nevěříte) vy. Dokonce i agnostici a ateisté jsou ovlivňováni kulturním prostředím, ve kterém vyrůstali. Nevěříte, že věříte? Sedněte si na půl hodiny na čaj s libovolným fanatikem (na vyznání nesejde, ale islám je sázkou na jistotu) a uvidíte, jak se shodnete v názorech na život, manželství, právo, kulturu atp.
Mým názorem je, že to nejlepší, čeho jsme schopni, je neškodit si navzájem. Nechat se tak nějak na pokoji a nikoho do ničeho nenutit. Koneckonců, dveře kostela, synagogy nebo mešity jsou vždy otevřené; pokud se rozhodnete vstoupit dovnitř a něco hledat, lidé uvnitř vám rádi pomohou. (Těžko říci, zda je společné soužití dlouhodobě udržitelným přístupem. Dovolím si skromně poznamenat, že starověká říše římská, kde bylo v podstatě fuk v co si věříte, dokud jste platili daně, zmizela v propadlišti dějin - a Čína, kde se za jiný než státním aparátem posvěcený názor vesele popravuje a zavírá posledních pár tisíc let, na tom nikdy nebyla lépe.) Propagace náboženství na plakátech, v televizi, na internetu? Proč ne? Konečná volba je přece vždycky na „zákazníkovi“.
A v tom vidím zásadní problém s jehovisty. Ať si věří, čemu chtějí, to je mi opravdu jedno. Na svědcích Jehovových je nejhorší jejich „prodejní model“. V tomto ohledu se je nestydím srovnat se šmejdy, kteří tahají desítky tisíc z důchodců na prodejních akcích. Jenom v tomhle byznysu nejde pouze o peníze, ale i o duši. Podle mě je základním smyslem náboženství to, aby vám bylo oporou. Jedním z pilířů, na kterém stojí váš život. Nemělo by nejdříve setnout všechny ostatní pilíře, aby se mohlo stát tím jediným, co vám zbylo. Mělo by vám pomáhat, posilovat vás v těžkých časech – nemělo by na vás ekonomicky a citově parazitovat, rozbíjet přátelství a rodiny. Mělo by být vaší sílou, ne vaší slabostí.
Že se jehovisté zaměřují na zranitelné skupiny obyvatelstva, to je známá věc. Důchodci. Vdovy a vdovci. Osamělí lidé. Slyšel jsem dokonce o lanaření pozůstalých na pohřbech, a křtění zesnulých. A nově také – cizinci. Imigranti z Asie mají jen málokdy ponětí o struktuře křesťanství, o různých sektách a všeobecně o tom, co je tady vlastně hergot normální. Zatímco široká česká veřejnost je poměrně dobře informována a jehovisty více či méně zdvořile odpálkuje (já odpovídám, že Ježíše už jsem našel a jsem s tím svým spokojený; jeden můj kamarád otevírá dveře se slovy "pozdrav Satan"), imigranti o nich vůbec nic netuší. Nu, představte si to; přestěhujete se sem, nikomu nerozumíte, nikdo se s vámi moc nevybavuje ani nepáře, a pak najednou narazíte na skupinu lidí, která je velmi přátelská a příjemná i k cizincům. Proto se u nás dá Strážná věž sehnat vietnamsky, čínsky a ukrajinsky. Zkuste s jehovisty v metru zapříst hovor, můžete vsadit boty, že ji budou mít po ruce.
Náboženství se často dědí po rodičích. Nevím, jestli o tohle do budoucna stojíme. Hraní mrtvého brouka by se nám v tomto případě mohlo šeredně nevyplatit; ještě, že většina ostatních náboženství se staví ke konvertování podstatně pasivněji. Kdo ví, třeba tohle není ojedinělý jev a podobná nevědomost se z naší strany vztahuje i na jiné aspekty života imigrantů. Neříkám, že jejich vyznání není jejich soukromou záležitostí. Říkám ale, že pokud dokáží k imigrantům dostat informace jehovisté, pak to zase tak složité být nemůže. Jsou to lidé žijící s námi v naší zemi, a budou na ni a na nás mít vliv.
Příště se snad už konečně dostanu ke slibovanému článku o tom, jak se v Asii studuje.
