Když jsem chodil do čtvrté nebo páté třídy základky, přibyla do vedlejší třídy nová, zvláštní spolužačka. Říkejme jí třeba Ly, dlouhé roky jsem ji neviděl a pamatuji si jenom, že její jméno začínalo na L. Byla tichá, pracovitá a jeden by si jí ani moc nevšiml. Ostatní byli nejdřív zvědaví a zkoušeli se s ní bavit, ale ona se pokaždé jenom smutně usmála a zavrtěla hlavou. Nerozuměla. Potom ji už děcka nechávala na pokoji, bylo na ní vidět, že by se ráda nějak zapojila, ale přijela sem rovnou z Vietnamu a neuměla česky ani slovo.
Učitelka dějepisu nám vyprávěla o jednom jejím zkoušení u tabule. Zeptala se jí na člověka vzpřímeného. Ly zmateně zamrkala, její pohled se na chviličku rozostřil, potom spokojeně kývla a začala mluvit. S těžkým, zpěvným, nosovým přízvukem, ale rozhodně to bylo česky. A bylo to správně. Všechno. Ly u té tabule recitovala větu po větě, přesně tak, jak po sobě šly v učebnici. Učitelka ji za chvíli zarazila. „Výborně, za jedna. A teď povídej, právě jsi řekla, že člověk vzpřímený žil pod převisy skal. Víš, co to je převis?“ Nevěděla. A nevěděla ani, co to znamená „žil“ nebo „vzpřímený“. Ly se prostě naučila celou kapitolu - včetně výslovnosti - nazpaměť, a jak jsme pokračovali, postupně se nadrtila celou učebnici.
Ly byla v tomto ohledu příslušnicí poslední, rychle mizející generace. Děti, mladší třeba o pět šest let, už se tady narodily a od dětství měly české chůvy, chodily do českých školek a znaly se s českými dětmi. Ly sem ještě přibyla jako „zavlečenec“ v nějakých jedenácti letech, to už je na učení druhého jazyka skoro pozdě.
Otrocká dřina, jakou předvedla Ly, je úhelným kamenem života Vietnamců, a koneckonců všech lidí z jihovýchodní Asie. Jsou na ni zvyklí z domova a jsou na ni zvyklí odmalička. Na stejném principu to funguje v zaměstnání i ve vzdělávání. Nemyslete si, Vietnamci jsou za relativně kvalitní vzdělání zdarma neskonale vděční a rozhodli se jej využít na maximum.
Hlavní roli při učení tady hraje respekt k rodičům a smysl pro povinnost. Kdyby vás zajímalo, jak vypadá běžný den dítěte vietnamských rodičů, bylo by to nějak takhle: česká škola, potom tři čtyři hodiny vietnamská škola, potom nějaký kroužek (bojové umění, hudební nástroje...) a pokud zbyde čas, tak pomoc s domácností. Nejtěžší to mívají prvorozené děti; hlavně pokud je prvorozená dcera, začne mít chvíli času pro sebe až někdy okolo dvacítky. (I když se situace poslední dobou uvolňuje. Práce je méně, peněz a času více, už není úplně vždycky třeba se dřít do krve.)
Ve vietnamské škole se děti neučí jen jazyk, dějiny a kulturu domoviny jejich předků, ale i matematiku a přírodní vědy. To znamená, že oproti českému děcku má vietnamské nějaké čtyři, pět hodin matematiky týdně více. Nejde o nějaký nadpřirozený vrozený talent. Je to jenom a pouze tvrdá práce. Pravděpodobně za to rodiče rádi nemají, ale věřte mi, že za podobný dril budou později ještě vděční. Nehledě na to, že pak nemá děcko čas na tahání po diskotékách a sdružování se s pochybnými existencemi. Dodávám, že vzhledem k tomu, že Vietnamci nejsou oficiálně uznanou menšinou, jsou školy financované ze soukromých zdrojů, tj. platí je rodiče a stát na ně nepřispívá ani korunou.
Sociální situace je ve Vietnamu díky socialismu překvapivě podobná té naší. Rodina má povětšinou dva příjmy, oba rodiče pracují. Nedávná válka pozici žen ve společnosti jen posílila - kulka z kalašnikova bolí stejně od jakéhokoli pohlaví. Ve Vietnamu se o děti starají prarodiče, nebo později i nejstarší sourozenci. V ČR se dětem pokud možno co nejdříve sežene česká paní na hlídání, okolo druhého roku už ji mívají všechny děti. Dítě se učí česky a také se učí samostatnosti. Důchodkyně si přivydělá k důchodu, nehledě na to, že doma nebude trčet sama. Rodiče mohou chodit do práce. Všichni vítězí.
Pročpak o tom píšu? Kdo ví, třeba to někomu nasadí brouka do hlavy. Ačkoliv nejsem úplně přesvědčen, že existuje něco jako kulturní obohacování, myslím, že zrovna v tomto ohledu bychom se poučit mohli. I kdyby to bylo jen z čistě sobeckého hlediska. Schválně, kolik jste viděli Vietnamců v eldéence?
Příště trochu odbočím a začnu krátký seriál pro zoufalce.
