Pod tímto podivným názvem se skrývá jídlo, na které nás známí (ať už doma, nebo v restauraci) zvali nejčastěji. V zásadě funguje na principu fondue a v podobě, ve které jsme ho jedli my, je až nechutně zdravé.
Při několika návštěvách kamarádů W. mě překvapilo, že kromě obyčejného sporáku vlastní i přenosnou plotýnku – tu používali nejčastěji právě na přípravu „hrnce“. Příprava je velmi jednoduchá, na plotýnku uprostřed stolu postavíte hrnec s vodou a dovnitř naházíte, co máte zrovna po ruce. Když něco vyplave na hladinu, je to uvařené a připravené k výlovu. Ten vyžaduje určitý grif s hůlkami, lovit poskakující sousta v hrnci je o poznání obtížnější než v misce nebo na talíři. Pokud se vám dlouhodobě nebude dařit, přítomní se nad vámi slitují (tedy, hned jak je přestane bavit se vám posmívat) a vybaví vás děravou naběračkou. Po uvaření a snězení všech ingrediencí se zbývající voda z hrnce (v tuhle chvíli už silný vývar) rozdělí do misek jako polévka. Varianta tohoto jídla z jihu Číny prý funguje na stejném principu, ale místo hrnce a vody se používá litinová pánev a olej. Mě osobně se zdá severní verze lehčí a zdravější (navíc je pára z hrnce snesitelnější než čoud z přepáleného oleje).
V restauraci jsem se setkal i s verzí, kdy byl hrnec uprostřed rozdělený příčkou, a jedna z polovin obsahovala čistou vodu, zatímco druhá byla okořeněná. Předesílám, že pro Středoevropana možná až moc. Jako většina čínských jídel, i hot pot je jídlo společenské a mělo by se připravovat uprostřed kulatého stolu. Sympatické je, že vaření trvá určitou dobu a hrnec není nafukovací, takže večeře se konzumuje ve vlnách po dobu několika hodin a po dobu přípravy se živě konverzuje. (Uznávám, že z takové konverzace jsem si mnoho neodnesl, ale můžu si za to sám – měl jsem se líp učit.) Přísady opravdu záleží na osobních preferencích, obvykle se přidá co dům dal. Nejčastěji jsem se setkal s různou listovou zeleninou, houbami, krevetami, nudlemi, rybami (tenké plátky lososa jsou z pálivého hrnce vynikající), čínskými knedlíčky, masovými kuličkami (buď rybí, nebo krevetové – těm jsem, upřímně řečeno, na chuť nepřišel, navíc jsou kluzké a hůlkami se skoro nedají sebrat) a několikrát i s plátky prorostlého skopového, tenkými jako papír. K jídlu dostanete misku husté arašídové omáčky, překvapivě se hodí k zelenině i k masu. Docela překvapivá je absence příloh, zatím jsem k hrnci nikdy nedostal misku rýže. Když jsem se zeptal W., pokrčila rameny a řekla mi, že za těch pár tisíc let se rýže začala trochu přejídat, tak s ní šetří.
Na tomto jídle se projevuje jedna typicky čínská vlastnost; pokud není k dispozici mnoho zdrojů, využijí se všechny beze zbytku. Plýtvání je v Číně skoro hřích. Nu, upřímně řečeno, u nás takováto šetrnost dříve bývala také, a je skoro škoda, že už vymizela. Podobný přístup je u nás vidět už snad jen na domácí zabijačce, kdy se z čuníka opravdu zužitkuje každý kousek masa, včetně vnitřností. Z jednoho prasete se tak místo deseti lidí může klidně najíst dvacet. Číňané se takhle staví ke každému jídlu a v některých případech je vynalézavost, s níž upravují ingredience tak, aby chutnaly úplně jinak než původně, skutečně obdivuhodná. Občas také zahrnuje úpravu levnějších ingrediencí do podoby, v níž připomínají ty řádově dražší, což už tak obdivuhodné být nemusí (pokud tedy pracují v pohostinství).
O tom bych se také rád rozepsal příště, kdy budu psát o nejzajímavějších věcech, které jsem za ta léta jedl.
