Ve chvíli, kdy jsme se před třemi lety dali dohromady s W., jsem matně tušil, že věci budou odteď jinak. Hned zkraje jsem si předsevzal, že zkusím všechno nové aspoň jednou, čekal jsem, že soužití s Číňankou s sebou přinese určité specifické problémy i výhody, ale nedokázal jsem si představit na jak dlouho a jak moc mě ovlivní.
Ve chvíli, kdy jsme se před třemi lety dali dohromady s W., jsem matně tušil, že věci budou odteď jinak. Hned zkraje jsem si předsevzal, že zkusím všechno nové aspoň jednou, čekal jsem, že soužití s Číňankou s sebou přinese určité specifické problémy i výhody, ale nedokázal jsem si představit na jak dlouho a jak moc mě ovlivní. Rozhodně největším kulturním šokem bylo setkávání s jejími přáteli; fáze, která by s českou slečnou nastala až po několika týdnech vztahu, proběhla s W. už na třetím rande, kdy jsme spolu šli do restaurace. Ty totiž pro komunitu (nutno říci, že nepočetnou – všichni se znají se všemi) představují místo pro oddech, setkání s přáteli i obchodními partnery. Čekalo na mě tedy vhození do ledové vody, kdy si mě během večeře vzali postupně všichni přítomní nenápadně do parády a ujišťovali se střídavě lámanou angličtinou a plynnou češtinou, nakolik jsou mé úmysly s W. počestné. Ale o tom možná až později, ze začátku bych se chtěl zaměřit spíše na své kulinářské zkušenosti. Jídlo má, pro velmi společenské Číňany, zásadní význam; neminul snad jediný týden, kdy by nás někdo nepozval na večeři, ať už do restaurace, nebo domů. Jestli bude zájem, nálada, čas a výdrž, možná se dostanu i k tomu málu, co jsem poznal z čínské kultury, zvyků, nátury a tak, ale nejméně pět šest blogů bych rád zasvětil čínské (a orientální vůbec) kuchyni.
Už od začátku jsem totiž jedl spolu s Číňany to, co si vařili pro sebe. Suroviny se zase tak moc neliší, způsob přípravy a servírování je úplně jiný. Česká „čína“, to je talíř s rýží, omáčkou, zeleninou a masem – pokud si odmyslíte nezvyklé chuťové kombinace koření a úpravy, jedná se v podstatě o stejný vzorec, jaký používají české hotovky (příloha, maso, omáčka, obloha). Jen aby se to cenově vešlo do stravenky a časově do půlhodinky polední přestávky. Neříkám, že je to špatně, naopak zde vidím vliv domácí kultury na kulturu importovanou a jednou za čas si kuře tajemné chuti rád dopřeji. S původním čínským pokrmem má ale takováhle hotovka společného asi tolik, co smažený sýr s martinskou husou.
Musím také předeslat, že mandarínsky umím stěží poděkovat, takže se případným sinologům předem omluvám jednak za mnohostranné mrzačení jazyka (poměrně dost frází a názvů znám jen z poslechu a netuším, jak se správně píšou), druhak také za střídání českého a anglického fonetického přepisu. Ten anglický je totiž v mnoha případech přesnější, kupř. Peking se mandarínsky vyslovuje Bei Jing (bej džing; tedy Severní metropole, anglofonní část světa to čte správně), ale český přepis je v některých případech prostě více zažitý. Také bych se měl zmínit o tom, že Čína je obrovská země s dlouhou a bohatou kulturní historií a jen velmi nerad bych generalizoval. Vycházet mohu pouze z vlastních zkušeností a drtivá většina Číňanů, se kterým jsem měl co do činění, pochází z provincie Hebei (česky tuším Che-pej). Hebei je jednou z nejsevernějších provincií Číny, není daleko (podle čínských měřítek, která jsou podobně benevolentní jako ta ruská) od hranic s Mongolskem a Ruskem. Lidé v Hebei bývají vyšší (W. měří skoro 180 cm) a mají relativně světlou pleť, i kultura je té pomyslné evropské daleko bližší než v jižních provinciích. Čistě pro srovnání uvádím, že ačkoliv je Hebei spíše menší, chudší a periferní provincií, má přes 70 milionů obyvatel (z čehož hlavní město, Shijiazhuang, tvoří přes 15 milionů obyvatel) a je dvakrát větší než ČR.
Příště vám představím tzv. „hot pot“, který byl servírovaný na většině příležitostí, ke kterým jsme se s W. nachomýtli.
