Buďto je klid, nebo je mačeta

Pokud někde bydlíte delší dobu, začnete mít sklony k přehlížení změn kolem. Ne snad, že byste neviděli, co se okolo vašeho bydliště děje nebo jak vlastně vypadá – ale tak nějak vám nedojde, když se okolí začne pomaličku polehoučku měnit. Často je potřeba nějakého pohledu zvenčí, třeba nějaké návštěvy. Takhle jsme s kamarádem (nikdy u mě doma nebyl) jeli po jedné vydařené akci na šláftruňk ke mně domů (autobusem, nebojte), a zatímco jsme projížděli okolo jednoho sídliště, můj kamarád prohlásil: „Tak tady bych se teda bál.“ Uchechtl jsem se a odpověděl: „Támhle je knihovna, ve které jsem devět let psal referáty a půjčoval si horory; a nějakých sto dvě stě metrů za ní je moje základní škola.“

A jak jsme se blížili k mému bydlišti, nebylo to lepší. Praha 4 je největší a nejlidnatější městskou částí, ale je to čtvrť, kde se přespává – žije a pracuje se někde jinde. Také proto je v podstatě jedním velkým sídlištěm. Zdaleka to nejsou nová sídliště, tohle je první, druhá generace z nějakých sedmdesátých let. Když tu před několika týdny vypadl proud, prošel jsem se mezi ztemnělými, ztichlými domy, a shledal jsem, že temné obrysy paneláků proti hvězdnaté obloze připomínají jakýsi hřbitov obrů; co panelák, to jeden hranatý, obsidiánově černý, náhrobní kámen, ani ne tak tma jako spíše absence oblohy. A jako zlatá písmena na pochmurném kameni, v každém druhém okně blikotaly svíčky. 

Nejlepší je ovšem hlavní ulice. Tam nenarazíte na nic jiného než na nonstopy, zastavárny, herny a hospůdky čtvrté cenové kategorie. Vlastně se střídají docela pravidelně, herna, hospoda, zastavárna, herna, hospoda... Je to tak trochu absurdní, proti sobě tu stojí polozbořené vesnické statky (Libuš bývala donedávna vesnicí, paneláky jsou rozeseté po obou stranách ulice až za vesnickými staveními) a blikající neony a mrkající očka hracích beden v pootevřených dveřích. Provoz je na té úzké vesnické silnici neuvěřitelný, a jak se rachot motorů odráží od starých oprýskaných zdí, není tu slyšet vlastního slova. Musel jsem chtě nechtě uznat, že na první pohled to u nás vypadá všelijak.

Tak proč je u nás, hergot, klid?

Podle nejrůznějších informovaných článků by tu přece měl být bordel! Měly by tu být dílny na padělané zboží plné ilegálních přistěhovalců, pěstírny a varny, hordy bloumajících feťáků přepadajících a vykrádajících, gangy nepřizpůsobivé mládeže atp. Takové články vždy vítám, jsou velmi zábavné. Kdysi jsem totiž bydlíval ve čtvrti, která byla sama o sobě docela hustá – ale projíždělo se k ní ještě jinou čtvrtí, kde šlo vyloženě o kejhák. Tam jsem se odvážil jenom na kole, a to jsem ještě hodně musel šlápnout do pedálů. Stejnak po mně skupinky místních bezprizorních děcek házely kamením. Autobusáci, jak viděli, že čeká na zastávce grupa 6-15tiletých chalanů v teplákových soupravách, vůbec nestavěli. Na autobusy většinou jenom plivali, ale občas si hodili také. Bylo tam zle, a prakticky obden se tam něco semlelo. (Dodávám, že to nebylo v ČR.)

Mám tedy nějaké srovnání a mohu vám směle říci, že u nás není špatně. I když tomu všechny ukazatele nasvědčují. Vizuálně se totiž od sebe Libuš a tahle čtvrť moc neliší. Kde je tedy rozdíl?

Dovolím si vzít to oklikou a uvést několik příkladů. Před několika měsíci jsem zaznamenal jeden incident, kdy mladý narkoman přepadl večerku na Žižkově. V obchodě v tu chvíli byla 24letá Vietnamka s dvouletým synem. Jen tak mimochodem, vytáhnout nůž na maminu s dítětem, to chce opravdu silné nervy. Vietnamka mu nastříkala do obličeje pepřový sprej. Asi půl roku zpátky pamatuji jiný případ, kdy vyhnal majitel ve středních letech jiného ozbrojeného lupiče z obchodu – pomocí násady od koštěte. A nějaký rok a půl zpátky jsem se na idnesu dočetl krásnou zprávu, která se musela číst mezi řádky. „Ústí nad Labem – 17tiletý mladík přepadl večerku s nožem v ruce, majitel se bránil mačetou.“ Kdo přesně přepadal, a kdo přesně se bránil, to už nechám na vaší dedukci, milí čtenáři.

Lupiči, narkomani a podobná verbež se tu učí to, co se jejich zámořské protějšky naučily už dávno. Večerky, ve kterých prodává samotný majitel nebo jeho rodina, se nepřepadávají. Věděli to koneckonců už Pumpkin a Honey Bunny z Pulp Fiction (a to je skoro dvacet let zpátky). Ve Státech šlo o Korejce a Číňany, u nás jde hlavně o Vietnamce. To je také důvodem, proč si mnohonásobný lupič před několika měsíci vybíral prodejny Žabka, a ne vietnamské večerky. V Žabkách pod pultem mačetu nenajdete.

Proč zrovna mačeta? Nu, u starší generace (tj. padesátníků, šedesátníků) to docela dává smysl. Ve Vietnamu je spousta džunglí, a jestli jsou z venkova, tak museli vyrůst s mačetou v ruce. Nehledě na to, co se v době jejich jinošských let ve Vietnamu dělo. Pochybuji, že tenkrát někdo zůstal neutrální. Nemyslete si ovšem, že jiné demografické skupiny jsou na tom jinak. Pokud ve večerce prodávají chlapci tak okolo třicítky, pak se pravděpodobně ve Vietnamu narodili a odkroutili si tam základní vojenskou službu. Jaká je ta vietnamská netuším, ale o čínské toho vím docela dost, a řekl bych, že si nejspíš budou alespoň trochu podobné. (Abych to tak shrnul – není to absolutně žádná sranda. Jestli někdo z dříve narozených čtenářů na vojně sloužil s Rusy, tak v Číně je výcvik ještě o něco drsnější.) V zemích jihovýchodní Asie jsou také povinné dětské „pionýrské“ tábory, osobně je mohu potvrdit za Čínu a Jižní Koreu, a tipnul bych si, že třeba taková KLDR a Vietnam nezůstaly pozadu. Tábory jsou od nějakých jedenácti dvanácti let až do osmnácti a jsou pro obě pohlaví. Děti se učí kupř. přežití v přírodě, boj nablízko nebo střelbu z pistole (s ostrými náboji). Cvičí je vojáci z povolání a moc se s nimi nepářou.

Mladí Vietnamci, kteří se tu narodili a Vietnam nezažili, potom chodí už odmala na bojová umění. V naší sokolovně byly jeden čas tři různé kurzy kung-fu. V zásadě se to dá shrnout takhle; pokud budete chtít dělat v nějaké večerce neplechu, můžete skončit různě. Když narazíte na mámu od dětí, počítejte přinejmenším s dávkou z pepřáku; ale spíš po vás ještě nahází všechno, co bude mít po ruce. Když narazíte na mladíka s barvenými vlasy, kterému ze smartfounu vyřvává asijský rap, nejspíš dostanete velmi kvalitně přes ústa. Jestli se potkáte se starším, tmavým, svraštělým a usměvavým chlapem s legračním přízvukem, budete ještě rádi, když skončíte v Pankráci a ne na Olšanech.

U nás je klid. U nás je překvapivě čisto, ticho a docela pěkně. Pokud jste slušný člověk, mačetu nikdy ani nezahlédnete. Přiznám se, že mi to vyhovuje. Takový malý Texas, takové malé pax romana. Všichni jsou na sebe slušní a zdvořilí, dokud se tedy někdo rozhodne, že on slušný a zdvořilý nebude. Tak by to, podle mě, mělo být; naznačil jsem to, koneckonců, už v předchozím blogu. Od Vietnamců se pomalu učíme, jak bojovat, a je to zatraceně dobře.

Příště vám řeknu o tom, jak se v Asii studuje.