Bleskový kurz asijských jazyků

Pokud si spletete Číňana s Japoncem, nebude rád. Platí to pochopitelně i vice versa. Přiznám se, že tohle faux pas se mi stalo nejednou, naštěstí jsem ale od přírody nezdvořák a tak bývalo mezi mými ostatními botami přehlédnuto. Proto jsem se také rozhodl sepsat kratičkou identifikační rukověť, snad někomu pomůže a neurazí půlku planety.

Znám lidi, kteří tvrdí, že Japonce/Korejce/Číňana poznají od pohledu. Nu, dost často se to i podaří... ovšem, je třeba brát na vědomí, že pokud kupříkladu od obyvatelstva Číny odečtete 500 milionů občanů Evropské unie, 300 milionů občanů Spojených států a 140 milionů lidí z Ruska, pořád vám z Číny zůstane bezprizorní takřka půl miliarda lidí. Je to velká země, je tam spousta lidí, všichni vypadat stejně nebudou.

Zdaleka nejjednodušší je poznat národnost dle jazyka. Japonština zní trochu jako klapání vodního mlýnku (Viz japonská verze písničky Skákal pes přes oves: Šinesito pes-san klasamažita... Link na všechny verze přikládám do zápatí blogu, stojí to za přečtení.). Japonci mívají problémy s vyslovováním dvou souhlásek za sebou, tak občas přidávají samohlásky a nahrazují hlásky, které se v japonštině nevyskytují, nejbližšími možnými. (Kupříkladu já jsem v Japonsku známý jako Purokazuka Areši-san.) Dříve také platilo, že Japonce poznáte i kvůli bezkonkurenčně nejúděsnějšímu přízvuku v angličtině - děti se ve školách učily hlavně gramatiku a konverzace byla opomíjena (nehledě na specifické vlastnosti japonské výslovnosti).

Japonci obvykle mluví potichu a samotná japonština je dost nevýrazná, nepřízvučná řeč, placatá podobně jako čeština. Zkuste si schválně srovnat přízvuky a melodii češtiny s slovenštinou; podobně dopadá japonština ve srovnání s čínštinou. Pokud co chvíli uslyšíte š, č, ž, a slyšíte to trochu, řekněme, důrazněji řečeno a permanentně se vám zdá, že jsou na sebe oba mluvčí naštvaní - jedná se o mandarínskou čínštinu. Číňané to vysvětlují většinou tak, že v ne zas tak dávné minulosti byla Čína čistě agrární společností a rolníci na sebe museli hulákat přes lány polí. Přízvuk je také úskalím, na kterém ztroskotá mnoho studentů sinologie (nebo prostě jen lidí, kteří se chtějí naučit čínsky). Ani po třech letech nejsem s to pochopit rozdíl mezi mým ušlápnutým "nihao" a správnou verzí, která zní nějak jako "níííí-hááá-o!". Včetně toho výkřičníku na konci, bez něj to prý nějak nezní srdečně. Přízvuky mají v čínštině morfematickou hodnotu. Lidsky řečeno - vyslovte stejné slovo s jiným přízvukem a může znamenat něco docela jiného. Hudební sluch prý pomáhá. Mimochodem, v současnosti tvoří Číňané obrovské procento turistů v České republice, tak se schválně zkuste zaposlouchat, až půjdete kolem orloje...

Korejština zní, aniž bych ji chtěl jakkoli hanět, mňoukavě. Však je toho poslední dobou v novinách korejsky až moc, samé mjong, rjong, gjong... Severokorejský dialekt je potom ostřejší a kratší. Kupř. manželka Kim Čong-una se příjmením jmenuje Ri; kdyby bydlela v Jižní Koreji, nejspíše by se její jméno přepisovalo jako "Lee". Já osobně si rozdíl mezi dialekty představuji asi jako rozdíl mezi pražštinou a ostravštinou. Za zmínku stojí, že Korejci mají úžasný, měkký, zpěvný přízvuk v angličtině. Stačí změna řeči a z kočky se stává slavík.

Ke své hanbě musím přiznat, že ač žiji mezi Vietnamci dlouhá léta, nejenže jsem se nenaučil ani slovíčko vietnamsky, ale nejsem ani schopen popsat jak přesně ten jazyk zní. Jediný postřeh, který vám nabídnu, je ten, že vietnamština zní tak nějak nosově. Stejně jako Francouzi, pochybuji, že Vietnamci by byli schopní mluvit, kdybyste jim ucpali nos.

Jestli máte k dispozici jakýkoliv psaný materiál, máte v podstatě vyhráno. Písmo je jednoznačný a jasný indikátor. Pokud jsou znaky komplikované a vypadají, jako když rozsypete pytlík dobrého, zeleného čaje na list papíru, jde o čínštinu. Všechny dialekty se píší stejně, jen se jinak vyslovují. Pokud je každý znak psaný jedním dvěma tahy, trochu dokulata a má tendenci ujíždět zprava doleva a shora dolů - bude to japonština. Pokud se písmo skládá z koleček a čtverečků, je nápis korejsky. Zkuste si je prohlídnout, až budou příště zprávy z Koreje. Vietnamština je psaná latinkou, ale pořádně štětinatou. Tu tam zavedli za období kolonizace Francouzi, ale záhy zjistili, že množství přízvuků, přídechů, nazalizací atp. se nedá dost dobře zaznamenat standardní sadou abecedy. Proto obsahuje spoustu složitostí kreslených nad a pod písmena, stříšek, čárek a ocásků. Thajština vypadá jako lékařský rukopis, jedna dlouhá řada vlnek. (Zajímalo by mě, jak píšou thajští doktoři.) Upozorňuji ovšem, že japonština a do jisté míry i korejština využívají čínské znaky - uprostřed věty psané japonskou hiraganou můžete najít čínský znak. Čínskými znaky se také budou Japonci podepisovat. V zásadě jsem to pochopil tak, že se tím jednak šetří místo (jeden čínský znak funguje jako celé slovo, zatímco jeden japonský představuje slabiku), druhak se čínsky dají lépe vyjadřovat jemné nuance termínů a za třetí je to také vypadá o něco formálněji. Pokud si chcete rozeznávání řečí zkusit sami, pro referenci doporučuji zběžně prolistovat návod od DVD přehrávače.

Doufám, že vám bleskový kurz přijde k užitku nebo alespoň k pobavení, a příště bych se chtěl zaměřit na čínské znaky jako takové.

Link na "Skákal pes":

http://www.pixy.cz/osobni/basnicky/skakalpes.html