Polárka

Je někdo, kdo má oči, a nehledal Polárku?

Máme s dětmi tradici, že každé léto spíme alespoň jednu noc pod širákem. Sice v bezpečí oplocené zahrady, ale v divočině samoty koutu lesa...

No, ono to přece jenom vyžaduje trochu odvahy, když se nám za hlavou přikradou reflektory pytláckého auta.

Jsem však statečná vlčice, chránící svá mláďata, i když už odrostlejší, a zahřívám je pocitem bezpečí - jedno zleva a druhé zprava. Ono je to vzájemné, když jsem uprostřed nich....

A tak ležíme, oči dokořán sledují všechny změny na obloze. Nad západním obzorem se oranžovo-růžová barva mění v purpurově-fialovou, pak šedne a zároveň se prohlubuje dno vesmíru nad  námi.

A nastává podívaná.

Děti mi ohlašují každou nově spatřenou hvězdu, ale záhy toho nechají, protože z kosmických hlubin vyplouvají moře hvězd a galaxií s koráby plných otázek a úvah.

-Maminko, co je za vesmírem?

-A jak je to možné?

-A je tam někde život?

...filosofují děti.

Prvně si ale zvykáme na světelný frmol letadel a družic s parabolickou letovou dráhou, a  představujeme si, co teď pasažéři jednotlivých aerolinek dělají...např. jeden cestující si objednává hroznové víno. Netuší však, že k němu dostane speciální kleštičky, které ho vychýlí také tak trochu do paraboly...neví si s nimi rady.

Protože ale vedle něj sedí elegantní dáma středního věku, evidentně kultivovaná a noblesní, jemného a přátelského chování, zažene onen muž jedním mávnutím ruky chuť na šťavnaté, orosené a sluncem oslazené bobule, a objedná dvakrát portské.

V jiném letadle zase maminka s pomocí letušky uklidňuje plačící dítě.

V kokpitu dalšího letadla si zase povídají piloti o tom, co je čeká, až přijdou domů. Jestli jim manželka uvařila guláš, a jestli k nim přiletí jejich děti a přistanou jim v náručí.

A moje vlčata se ptají dál.

-Maminko, poletím taky někdy letadlem?

-A kam bys chtěla letět ty?

-A kdo je tvůj nejlepší kamarád?

...

Hloubka vesmíru nad námi rezonuje s hlubinou kosmu v nás..

...

A pochopitelně napínáme zrak, abychom spatřily pomíjivý okamžik padání hvězdy. Máme štěstí.

Děti spokojeně usínají s tajemstvím přání.

A to je velké štěstí.

A tak jsem odpočítala pětinásobek vzdálenosti korby Malého vozu, abych našla Polárku... Alespoň něco je na svém místě, i když vědci vesmíropisci vypočítali odchylky v hvězdném zasedacím pořádku.

Ale pořád je to v řádu pořádku, v tom je naše jistota.

A ve hvězdách jsou naše naděje a touhy. Jako o tom psal Exupéry.

Štěstí není jen vidět vytoužený záblesk, pověstná muška jenom zlatá. Štěstí je mít hvězdy v očích, a vůbec jít v životě za svou hvězdou, jako mudrci...

Štěstí  totiž je, můžeme-li milovat svoji květinu.

Jarmila Horáková