Moje pandemické koleno… aneb Korofejeton neboli Skoro fejeton č. 2

Safra, už podruhé za sebou mě probudila bolest kolene… Jsem nepoučitelná, už zase jsem to přehnala. 

Když dozvuky mojí osobní karantény umlkaly, takže jsem už dokázala vyjít schody ke dveřím mého bytu bez trojího zastavení, hlava spustila: zhubni zpět, léto je tu hned.  A tak se ráno už měsíc hrnu do lesa. Týdny setrvalého spánku promixovaného s nekončící skvadrou čajíků s medíkem se projevily a nazrál čas dát věci do pořádku. Dle očekávání se Bělský les hemží postcovidovými běhači s pupky i svalově vyfrézovanými bésedmičkáři bez nich. No aspoň nenarazím na úchyla – slzný sprej doma sice mám, ale bojím se ho, tak ho tam i nechávám. Na hory nemůžu, na lyže nemůžu, na chalupu na Slovensko nemůžu, tak mi zbývá jen ten náš lesík u tramvajové točny. A koleno začíná nadávat. Pětkrát týdně už to prostě  nedává.

Že nejsem borec, vím dobře. Ale jak dál? Nějak si pomoct musím! Přece nenakynu jak ti fakani na dálkové výuce, co je furt ukazovali ve zprávách s tabletem v ruce. Nicméně je jasné, že s ranními běhy je dočasně utrum. Konečně, nejsem zajíc. Lámu si hlavu... Dobře. Když ne běh, tak rychlochůze! Jistě, začnu chodit pěšky do práce! Mám to osm kilometrů, a budu-li důsledná (ideálně přidám ještě cestu „z“), tak to přece zabrat musí! …Chvíli to jakž takž funguje. Ale po pár dnech už zase koleno brečí – a přidává se dokonce i druhé... Hm… Tak to taky nevyšlo.

Večer v depresi opakovaně vyjídám ledničku. …A kila vesele skáčou nahoru. Místo obrysu jedné pneumatiky už se mi pomalu nafukuje druhá. Jestli to tak půjde dál, bude ze mě  čtyřkolka, jako ta matka selat v „Nu pagadí!“. Kolka, kola, kolečko – vždyť já mám rotační kolečko!!! Že mě to nenapadlo dřív! Po letech zahálení stírám vrstvu prachu a zkouším funkčnost. Je to dobrý, hned ráno začnu. Dnes si dovolím ještě malou pauzu, když už jsem se tak rozjedla, tak si to alespoň pořádně vychutnám – a od zítřka najedu na asketický režim…Takže večer opět vymetu lednici. Ale v pohodě – s chutí do toho, zdraví sem – kila ven! Rotuju po bytě jak blázen, dvakrát denně dvacet minut. Po týdnu to začíná být celkem nuda a výsledky nenaplňují až tak má očekávání… Musím si to trochu zpestřit! Zapínám si k cvičení on-line přenos alpského lyžování, to je můj nový koníček v letošní zimě. Jednak tam jezdí Ledecká a Vlhová, a když už nemůžu na lyže sama, tak se na ně aspoň dívám.

 Doprovodný program ke kolečku zabral. Už se nenudím, ani vlastně nevím, že se točím, a napjatě sleduji závody. Po týdnu už dokáži zpaměti abecedně seřadit všechny lyžařky v první patnáctce a začínám najíždět na mužský sjezd. Po dalším týdnu zjišťuji, že ačkoliv dokonale ovládám lyžařskou abecedu, ani tak se mé ambice nenaplňují, zato se opět ozývají kolena. Pro jistotu si je od té chvíle na cvičení vždy stáhnu páskem k sobě, abych je nevyrotovala příliš. Žádná sláva to není, ale točit jde. Připadám si trochu jako ten pes, co mu chudákovi svázali přední nohy, aby jim při venčení neutekl. (A nemyslím tím P.S.A., který už má svázané nohy dávno, ale jednu skutečnou ostravskou fenku.)

Po třetím plně rotačním týdnu zjišťuji lehké pokroky. Konečně to vypadá na postavu typu „hruška“, a ne „pytel“. No, aspoň toto… S chutí se točím v obýváku na koberci kolem své osy, teď už k tomu nepotřebuju ani tu Ledeckou, když vidím výsledky! Nicméně radost netrvá dlouho – po pár nadšených dnech je i tato sportovní aktivita kolenem sabotována. Do té chvíle jsem žila v domnění, že příkazy v těle člověka udává mozek – ale kdeže, u mě je dominantní orgán pravé koleno. Vzdávám to. Holt mi není dopřáno mít předkaranténní figuru. Tak se na to aspoň pořádně najím a napiju. Doba covidová je zlá.