Máme s dětmi tradici, že každé léto spíme alespoň jednu noc pod širákem. Sice v bezpečí oplocené zahrady, ale v divočině samoty koutu lesa...
No, ono to přece jenom vyžaduje trochu odvahy, když se nám za hlavou přikradou reflektory pytláckého auta.
Jsem však statečná vlčice, chránící svá mláďata, i když už odrostlejší, a zahřívám je pocitem bezpečí - jedno zleva a druhé zprava. Ono je to vzájemné, když jsem uprostřed nich....
A tak ležíme, oči dokořán sledují všechny změny na obloze. Nad západním obzorem se oranžovo-růžová barva mění v purpurově-fialovou, pak šedne a zároveň se prohlubuje dno vesmíru nad námi.
A nastává podívaná.
Děti mi ohlašují každou nově spatřenou hvězdu, ale záhy toho nechají, protože z kosmických hlubin vyplouvají moře hvězd a galaxií s koráby plných otázek a úvah.
-Maminko, co je za vesmírem?
-A jak je to možné?
-A je tam někde život?
...filosofují děti.
Prvně si ale zvykáme na světelný frmol letadel a družic s parabolickou letovou dráhou, a představujeme si, co teď pasažéři jednotlivých aerolinek dělají...např. jeden cestující si objednává hroznové víno. Netuší však, že k němu dostane speciální kleštičky, které ho vychýlí také tak trochu do paraboly...neví si s nimi rady.
Protože ale vedle něj sedí elegantní dáma středního věku, evidentně kultivovaná a noblesní, jemného a přátelského chování, zažene onen muž jedním mávnutím ruky chuť na šťavnaté, orosené a sluncem oslazené bobule, a objedná dvakrát portské.
V jiném letadle zase maminka s pomocí letušky uklidňuje plačící dítě.
V kokpitu dalšího letadla si zase povídají piloti o tom, co je čeká, až přijdou domů. Jestli jim manželka uvařila guláš, a jestli k nim přiletí jejich děti a přistanou jim v náručí.
A moje vlčata se ptají dál.
-Maminko, poletím taky někdy letadlem?
-A kam bys chtěla letět ty?
-A kdo je tvůj nejlepší kamarád?
...
Hloubka vesmíru nad námi rezonuje s hlubinou kosmu v nás..
...
A pochopitelně napínáme zrak, abychom spatřily pomíjivý okamžik padání hvězdy. Máme štěstí.
Děti spokojeně usínají s tajemstvím přání.
A to je velké štěstí.
A tak jsem odpočítala pětinásobek vzdálenosti korby Malého vozu, abych našla Polárku... Alespoň něco je na svém místě, i když vědci vesmíropisci vypočítali odchylky v hvězdném zasedacím pořádku.
Ale pořád je to v řádu pořádku, v tom je naše jistota.
A ve hvězdách jsou naše naděje a touhy. Jako o tom psal Exupéry.
Štěstí není jen vidět vytoužený záblesk, pověstná muška jenom zlatá. Štěstí je mít hvězdy v očích, a vůbec jít v životě za svou hvězdou, jako mudrci...
Štěstí totiž je, můžeme-li milovat svoji květinu.
Jarmila Horáková
