Sexuální násilí v církvi

Díky semináři na ETF UK jsem se dozvěděla, v jak veliké míře existuje sexuální násilí uvnitř církví. Věděla jsem sice, že se to děje, ale ne v takovém rozsahu. 

Šokovalo mě to, ale zároveň jsem nabyla dojmu, že se to obtížné téma konečně řeší a že pro oběti existuje naděje a pomoc v podobě lidí, kteří jsou připraveni naslouchat (nezávislí konzultanti) či nestátních organizací, jako je např. Někdo ti uvěří, z.s. Tento spolek sdružuje lidi, kteří mají osobní zkušenost se zneužíváním v církevním a náboženském prostředí, přináší informace o této problematice a pomáhá obětem.

Zjistila jsem, že existuje pár organizací, které se daným tématem zabývají, ale nejsou napojeny na církve, jako např. Persefona v Brně, Bílý kruh bezpečí nebo ProFem v Praze, Konsent v Praze či svépomocná skupina SASA. Musím říct, že mě zaskočilo, ale nijak nepřekvapilo, že se lidé uvnitř církve, tak málo starají o aktivní a konkrétní pomoc obětem. Nemohu to však plně posoudit, neboť v žádné církvi nejsem a nevím, co se za zdmi jednotlivých biskupství, farností, či jiných církevních institucí děje. Ani v našich médiích se o tom téměř nic nedozvíme. A pokud ano, tak odpověď na otázky týkající se pomoci obětem je neuspokojivá. Nechci tuto situaci hodnotit jenom na základě svých malých zkušeností či neznalosti. Myslím si, že pokud má církev k této závažné problematice co říci, měla by to udělat. Ráda uslyším plnou pravdu a myslím si, že nejen já.

Dříve jsem se o dané téma nezajímala, neboť mě to dost frustrovalo a skličovalo. Ale na semináři zazněla i výpověď samotné oběti, která poukázala na to, s jakými krátkodobými či dlouhodobými následky se potýká dodnes. Myslím si, že oběť potřebuje hlavně čas a odvahu, aby se dokázala svěřit někomu, ke komu najde důvěru. Zároveň potřebuje, aby naslouchající byl trpělivý, aby věci nebagatelizoval a hlavně nenutil oběť do něčeho, co nikdy nechtěla vyslovit nebo co nechce učinit (např. nahlásit čin atd.), Samotné vyšetřování je pro oběť další trauma. A může nastat sekundární vikmitizace. Myslím si, že právě proto je nejlepší, když oběť zajde do nějaké pomocné organizace, kde je psycholog, právník a někde i sociální pracovník. Ti všichni mohou šetrně zhodnotit jak případně postupovat, pokud se to oběť rozhodne řešit. Kromě toho, je zde oběti poskytnuta terapie, která ji může pomoci se s traumatem vyrovnávat. Aby se duše mohla uzdravovat, potřebuje oběť přijetí, pochopení, pojmenovat si ty věci, svěřit se. Věřím, že každý se může nějak zapojit, aby oběti nezůstaly samy se svým utrpením, neboť je dokázáno, kolik lidí to nezvládlo a raději si vzalo život, než aby žili s vraždou duše. Dobré je, když se oběť dozví, že v tom není sama a že existuje spousta příběhů, svědectví, které mohou obětem také pomoci vyrovnat se s traumatem a přijmout sebe samu.

Lucie Havlíková