Covidová generace - jaká asi bude? (Aneb generace hozená přes palubu)

Současná doba není pro nikoho jednoduchá. Neznám odvětví, do kterého by pandemie, resp. s ní související restrikce, nezasáhla. Děti jsou ale bezpochyby tou nejvíce zasaženou skupinou, ač si toho zatím většinou nejsou vědomy.

I když jsem lékařka a vnímám covid jako medicínský a celospolečenský problém, je podle mého názoru alarmující, jak vládní nařízení výrazně zasahují do života dětí. Je velmi smutné, že nejvíc jsme obětovali právě je. Zasahuje se jim do života nyní a následky nynějších omezení si ponesou velmi dlouho.

Jsem matka tří dětí, z toho dvě jsou na distanční výuce ( 1.a 2.stupeň ZŠ), bez většího kontaktu s vrstevníky, bez kroužků, kam rádi chodili, bez skautských výprav, bez sportu. Postupně sleduji, jak z původní snahy vypracovat všechny školou zadávané úkoly včas, snahy udržet se alespoň v nějaké kondici, zbývá jen velmi málo. Ztrácí motivaci nejen k učení, ale i ke sportu a pohybu obecně, zdá se, že se postupně propracovávají k syndromu vyhoření. Jako rodiče jsme se snažili je při nějakém sportování udržet, ale pro děti tohoto věku už je důležité sportovat s kamarády a vytvářet si prostřednictvím společných sportovních zážitků pozitivní vztah ke sportu na celý život.

Kromě toho mají spoustu důležitých vývojových úkolů, které v nynější době nemůžou naplnit. Ztráta motivace a místa ve skupině vrstevníků povede k depresím a úzkostem a od kolegů dětských psychologů a psychiatrů vím, že se to již děje. Z dětských pacientů pak budou dospělí pacienti, o které budu pravděpodobně jednou pečovat i já (jsem psychiatrička). Nejvíc se mě ale samozřejmě dotýká skutečnost, že se to děje mým dětem a já tomu můžu jen bezmocně přihlížet.

Prosím pojďme alespoň děti vrátit do normálního života, do škol, ke sportu, ke kamarádům. Jsem přesvědčena, že při zachování určitých pravidel ani nebudeme podstupovat nijak vysoké riziko. Navíc se ukazuje, že cesta restrikcí už skutečně nikam nevede, s prodlužující se dobou lockdownu roste i počet lidí, kteří vládní nařízení nedodržují, a frustrace ve společnosti narůstá. Naději jsem viděla ve vakcíně, nyní ale vzhledem k novým, nakažlivějším mutacím a problémům s dodávkami vakcín nevěřím, že se zvládnou rizikoví lidé zavčas proočkovat. Podle mého názoru je jediná cesta nyní v testování, do doby, než bude proočkovaná dostatečná část populace.

Nemusíme dětem každou chvíli „šťourat hluboko v nose“, jsou i jiné způsoby provedení testu a věřím, že investice do nich se vrátí. Navíc trochu toho nepohodlí by děti určitě snesly, výměnou za to, že budou zase moci normálně fungovat.

Všechno to trvá už příliš dlouho a pro děti je to ještě mnohonásobně delší. Čas jim plyne jinak, stejně jako starým lidem, kteří nyní často žijí osamělí a v izolaci od svých nejbližších. (to by bylo ale zase na jiný článek)

Moc bych si přála, aby aspoň pro děti byl zase svět aspoň trochu v pořádku.

                                                                                                          Zdena Šálková