Daň nebo pojištění? Nebo ještě něco jiného ....

Opět je pan prezident v titulcích a opět své příznivce, ale i odpůrce překvapil. Pravda je, že mě jeho argumentace přiměla k zamyšlení, jestli s ním souhlasím nebo ne. Ono to co říká má svou logiku. Proto jsem se zkusil nad důchody zamyslet sám a vznikla tato úvaha. Snad také stojí za zamyšlení.

Všechno mělo někdy svůj počátek a občas je dobré se ohlédnout zpět na to, jak se některé, dnes samozřejmé věci zrodily a vyvíjely a z toho se pokusit pochopit, co ta původní idea přináší dnešku.

Předchůdcem důchodů u nás by mohl být nejspíš institut "vejmiňku", kdy si hospodář při předávání svého hospodářství potomkům vymínil způsob svého zabezpečení ve stáří. Vedle této individuální dohody se už po mnoho století snažili prozíraví vládcové (případně velitelé armád) zabezpečit své (přeživší) vojáky za dlouhou službu ve stáří. Pro omezený rozsah úvahy to nebudu šířeji rozvádět - typickým příkladem je přidělování půdy římským legionářům. Není proto nic zvláštního, že první systém sociálního zabezpečení, který zahrnoval obyvatelstvo jednoho státu, vznikl v militarizovaném Prusku a nese rukopis Otto von Bismarcka. Přesto jsem přesvědčen, že základní ideu je potřeba hledat spíš v onom vejmiňku, než v prapůvodní potřebě státu zajistit si oddanost vojáků a loajalitu státních zaměstnanců. Pokud tedy budu považovat penzijní systém za "institucionalizovaný" vejminěk, pak je potřeba se podívat na základní předpoklady a principy jeho fungování a potom se podívat na dnešek, zda problémy, se kterými se dnes důchodový systém (nejen u nás) potýká, není způsoben nepochopením a neudržováním těchto základů systému.

Klasický vejminěk byl ze samého principu systém průběžný. Starý hospodář mohl sice mít něco našetřeno, ale základ byl v tom, že mu mladý hospodář zajišťoval stravu, bydlení a patrně i nějaké další potřebnosti. A to vše míval vejminkář obvykle smluvně zajištěno. Čili v tolik napadaném průběžném systému bych chybu nehledal.

Na co tedy vlastně hospodář musel během života dbát, aby si "důchod" zajistil?

Řeknu li to hodně neosobně, tak musel mít nějakého partnera, se kterým se na penzi domluvil, a kterému musel věřit, že to dodrží.

Když to řeknu obyčejně lidsky, tak musel mít děti, které musel vychovat tak, aby byly schopny dál hospodařit na gruntu a zároveň v nich vypěstovat pocit solidarity a pozitivního vztahu k ostatním - třeba vlastním příkladem vztahu ke svým rodičům - vejminkářům. Pokud on se k nim choval s úctou a láskou, bylo pravděpodobné, že i tak budou chovat později jeho děti k němu.

A právě v těch pár slovech, které jsou v předchozím odstavci, je podle mě celý princip fungování penzijního systému. A z jeho nepochopení pak pramení naše současné a budoucí problémy. Je samozřejmé, že v moderní době, kdy dochází velké profesní specializaci, se nepředává grunt a selka nevaří stařečkům, ale každý kdo chce pochopit, tak chápe, že je to o tom vnitřním principu, který byl tehdy samou podstatou a dnes si jej v tom musíme najít a aplikovat jej do současných podmínek.

Především je potřeba opakovaně zdůrazňovat, že bez dostatečného počtu dětí v každé generaci je vymýšlení náhradních řešení jen lepením něčeho, co stejně zalepit nejde. Každému přeci musí být jasné, že pokud se poměr aktivních (pracujících) spoluobčanů a důchodců bude blížit limitně k jedné, tak to nemůže fungovat, protože z těch pracujících se významná část bude zabývat službami, které budou zase pro ty důchodce, další významná část bude pracovat v nepostradatelných, ale neproduktivních sektorech - zdravotnictví, školství, úřady a vlastně jen zlomek, který vůbec neumím odhadnout, bude něco produkovat a tím to bude celé financovat. Kolik by museli přispívat, aby to fungovalo!!!

Proto jsem pevně přesvědčen, že základní principem účinné důchodové reformy nemůže být nic jiného, než do ní zakotvit takové principy, které budou při určování doby odchodu do důchodu a výpočtu jeho výše jednoznačně a výrazně(!!!) zvýhodňovat ty, kteří vychovají dostatek(1) schopných(2) dětí (->přispívatelů do systému) a zároveň řádně přispívali(3). Jedině tak lze bojovat se novodobou formou sobectví, kdy si velká část společnosti chce užívat života bez "zbytečných" starostí a závazků, dopřávat si materiálního dostatku a odmítá i zodpovědnost za sebe sama. Protože, kdo se o "singla" postará ve stáří? Možná spoléhá na děti těch méně hédonistických vrstevníků, ale spíš se řídí starořímským Carpe Diem....a ono to nějak dopadne. Proč by se ale moje děti měly o ně pak starat a na ně platit. To totiž žádný další důchodový pilíř nevyřeší. S velkou nadsázkou se mohu řečnicky zeptat: K čemu nám budou našetřené peníze, když nebude dost těch, kteří by nám za ně upekli housky.

Ty tři neopomenutelné základní kameny fungování penzijního systému jsem v textu záměrně očísloval. Je samozřejmě na na vůli společnosti a zákonodárcích jakou formou by byly zakotveny do právního systému, ale domnívám se, že by odpovědnost měla být rovnoměrně rozdělena mezi muže a ženy a stejně tak i zvýhodnění. To by mělo výrazně zohledňovat i to jestli děti opravdu vychovávám nebo zda jsem si je jen nadělal a od odpovědnosti utekl. I třeba to, zda jsem vychoval plnohodnotné členy společnosti nebo jen parazity. A hlavně ať nikdo netvrdí, že to nejde sledovat a promítat třeba do nějaké pohyblivé složky důchodu.

Je mi naprosto jasné, že tento můj názor bude okamžitě z mnoha směrů tvrdě napadán. Ale byl bych rád, aby se diskutovalo k věci a ne o ideologických a fundamentalistických axiomech. Mě v tomto okamžiku a na tomto místě jde skutečně jen o úvahu nad možnostmi jak zajistit reálné a výhledově dlouhodobé fungování penzijního systému a ne o politické postoje, vypjatý feminismus, mezigenerační antipatie a hloupé fráze politiků kterými jen zastírají, že nemají řešení.

Petr V. Čermák