Církevní restituce aneb v čím zájmu jednaly Věci veřejné

Věci veřejné v posledním týdnu rozdmýchaly další koaliční roztržku. Jednaly však v zájmu občanů? Nebo jde jen o snahu o další sebezviditelnění a rozšíření aktuálně nízké voličské základny?

K radosti mnohých občanů našeho státu jsme mohli o loňských prázdninách konečně kostatovat, že máme schopnou, silnou a rozhodnou vládu. Už úvodní měsíce její činnosti však ukázaly, jak jsme se mýlili. Během prvního roku a půl si kabinet Petra Nečase prošel hned několika závažnými krizemi. Nic však nenasvědčovalo tomu, že léta odkládané restitiuce církevního majetku, zabaveného po komunistickém převratu, budou záminkou pro další koaliční svár. Zlom přišel až v úvodu tohoto týdne. Říkalo se sice, že VV nejsou zrovna zastánci bezmála šedesátimiliardového poplatku církvím, ale očekávalo se, že, jako obvykle, pronesou představitelé strany několik dojemných prohlášení a s předstíraným sebezapřením své kolegy podpoří. Ve druhém lednovém týdnu se však typické „véčkařské“ jednání neopakovalo. Proč?

Následující sled událostí známe z médií všichni - táhlá a bezvýsledná jednání vnitrostranických výborů, podvýborů, poslaneckého klubu, ba dokonce schůzky s arcibiskupem Dominikem Dukou a předsedou Ekumenické rady církví Joelem Rumlem. Zaujal mě však (a zároveň motivoval k napsání tohoto článku) úterní průzkum veřejného mínění agentury SANEP. Podle něj restituce podporuje pouhých 22 % našich spoluobčanů. Nebudeme si nic zastírat – je jasné, že politika úspor, rozpočtových škrtů a utahování opasků sbírá voliče stranám na pravé části politického spektra. Věci veřejné přišly o svou voličskou základnu už vloni a svým středovým zaměřením a přímou demokracií se jim je zatím po dlouhé sérii skandálů stále nedaří získat zpět. Napadá mě, zda neměly být restituce znovu důvodem k zamyšlení pro některé voliče, které by snad mohlo po výše zmíněném dvoudenním divadélku s očekávaným koncem napadnout, že právě VV jsou právě tou stranou, které jde v prvé řadě o občany. Nyní je však vše za námi a s odstupem času si musíme přiznat, že výsledek byl očekávaný.

Dva dny nechali Véčkaři celý národ čekat na své rozhodnutí. A nakonec, jako obvykle, zvolili ústup do zálohy. Ptám se tedy znovu: Šlo o dobro občanů? Těžko, kdyby ano a restituce by přece jen pro nejmenší koaliční stranu tolik znamenaly, mohla přece svrhnout spolu s levicí vládu a jejich schválení zabránit v Poslanecké sněmovně. Což by patrně znamenalo předčasné volby a v nich malé šance na překročení pětiprocentní hranice nutné pro opětovný vstup do Parlamentu. A následoval by tak konec královským platům, autům, příplatkům, sekretářkám a dalším benefitům. Šlo tedy o pokus zvýšení voličské základny? Možná, leč nepovedený. Voličů z řad věřících není tolik jako těch z tábora ODS a TOP 09, kteří by na tuto rádoby lidumilnou scénku kladně zareagovali. Možná dobrá úvaha, ovšem středeční ústup všechny plány znovu zhatil. K čemu to všechno tedy bylo dobré? K ničemu, k dalšímu zčeření hladiny už tak dost neklidného politického jezera v naší republice. Věci veřejné byly sice dva dny znovu hlavními objekty večerních zpráv, ale nakonec udělali další rázný krok ke své absolutní sebediskreditaci. Alespoň v mých očích.
Jiří Svatoš, Havlíčkův Brod