Česká povaha a zdravotnictví v realitě

Při koupání mé 8 měsíční dcery jsem si podvrkla kotník a koleno na kluzké podlaze. Přítel byl naštěstí už pod domem na parkovišti, takže se o dceru postaral a mě odvezla sestra na pohotovost, jelikož jsem se nemohla na nohu postavit, takže jsem měla v domění, že mám výron. Sestra spěchala domu ke svému nemocnému synovi, tak mě pouze doprovodila na příjem a musela odjet. V čekárně bylo poměrně dost sedících i ležích pacientů, tak jsem si vyřídila u sestry příjem, zavolala mi zřízence, který mě odvezl na rentgen a poté doprovodil zpět do čekárný před ambulance.

Obě staré paní prosily a volaly o pomoc, že tam čekají už dlouho na sanitku. Kdokoli v plášti prošel kolem buď neřekl nic nebo maximálně řekl, že sanitku mají zavolanou a že on je doktor a nemůže za to, že to tak dlouho trvá. Obě ty ženy byly ve velmi pokročilém věku, takže hrozilo jak si sedaly na těch lehátkách že spadnou. Jedna stařenka ležela pobliž mě. Neustále volala, že prosí o pomoc a že chce sanitku. Všichni v čekárně dělali, že ji nevidí, tak jsem na ní volala ať se nebojí, že jí tam nezapoměli, že jí určitě vyzvednou. Načež se na mě koukala se žalostným pohledem.

Vstala jsem a doskákala k okýnku a říkám sestře, že ta paní volá o pomoc a sedá si, že může spadnout, že není nikaj přivázná. Sestra mi suše odpověděla, že vázat se dle platných zákonů ČR nemůže a to je ten problém a ať si jí nevšímám, že tam takhle řve pořád. Polil mě studený pot z toho co vůbec řekla a jak se u toho tvářila. Neměla jsem slov a věděla jsem, že tam je jedna velká bezmoc, že s tímhle nic neudělám, protože sama svět nespasím a s jednou nohou vůbec. Měla jsem chuť do toho okýnka skočit a takovou jí natáhnout, aby se probrala, že to byl vrchol.

Doskákala jsem si zpátky sednout a paní začala zase bědovat, tak jsem doskákala k ní, chytla jsem jí za ruku a hladila ji po obličeji. Utěšovala jsem ji, ať se nebojí, že někdo určite přijede a ať si lehne, aby nespadla. Paní na mě koukala a říkala, že mě neslyší, že jí je 102 let, že jí tam pivezli s rozbitou hlavou a nechali jí tam už 4 hodiny ležet. Měla na ruce hodinky a myslím, že na svůj věk byla ve výborném stavu, že vše vnímala. Řikala, že se jí chce plakat, že chce zpátky do svého pokoje. Stála jsem tam u ní a plakala jsem a zároveň jí utěšovala. Ještě teď jak to píšu se mi chce z toho zážitku brečet.

Po hodině, kdy já a spousta dalších stále čekáme na ošetření přijela sanitka, dva sanitáři s velmi nepříjemným výrazem prišli k paní, že už jsou pro ní a že ať se  laskavě uklidní, že se nic neděje. Přendali jí z lehátka do křesla ze sanitky a jeden sanitář říká tomu druhému, že co to je ať se podíva na to lehátko. Pod tou paní ležela plná stříkačka s jehlou, nijak nezabezpečená a neznámo čí nebo po kom. Sanitář zaklepal na ambulanci se slovy že tohle někdo zapoměl pod tou paní „ležákem“ podávajíc stříkačku doktorovi. Všichni tři pokrčili rameny, pousmáli se, že asi dobrý vtip nebo co, rozloučili se a zabouchl dveře. Seděla jsem tam jak opařená. Když paní odváželi, tak mi mávala a usmívala se. Vedle mě seděl nejaký pán a říká mi, že bylo hezké jak mi ta paní mávala, za to, že jsem ji tam utěšovala, že to prý věděla a tvářil se překvapeně.

Seděla jsem tam jak opařená a brečela jsem. Ne kvůli bolesti mé nohy, ale kvůli absolutní sobeckosti všech lékařů, sester, zřízenců a všech pacientů, kteří byli nakonec překvapeni, že ta paní ve svých 102 letech vnímala.

Tímto dopisem nekritizuji pouze práci zdravotního personálu, ale chování všech lidí, kteří tomuto přihlíželi a dělali, že tam nejsou a nic nevidí. Je mi špatně z té bezmoci, kterou jsem tam za tři hodiny čekání zažila a stydím se, že v takové společnosti žiju. Když jsem viděla jak tu paní odváží pravděpodobně někam, kde si zase tu hlavu rozbije, protože na ní zjevně nikde nikdo nedával pozor a bůh ví jak se jí to kde stalo, tak jsem měla chuť jim jí vzít a odvézt si jí domů.

Myslím, že nejsem abnormálně sociálně povahově založená a jen tak se mnou nic neotřese, ale tenhle zážitek, byl tak silný, že jsem brečela ještě doma, když jsem to vyprávěla nad postýlkou mé dcery partnerovi. Je mi líto a smutno, že do takového světa jsme ji přivedli a úzko při představě, že takhle se někdo bude chovat k ní.

Markéta Klégerová - Jesenice u Prahy