Vzestup a pád aneb mé vzpomínky na vybíjenou

Netuším, jestli míčová hra s prostým leč výstižným názvem Vybíjená spadá i  v současnosti do osnov tělovýchovných hodin, ale za pradávných časů mého raného mládí tam patřila. Jo panečku, vybíjená byla klasika...

V popřevratovém období bez počítačů, kabelovky a chytrých telefonů byla u nás „vybiša“ pouličním kultem. A právě tehdy jsem trávívala každé prázdniny u sestřenic. O čtyři roky starší Martina mě fasovala „do venkovní péče“ a já jako ocásek všude vlála za ní. Po obědě se tlupa dětí sešla na plácku a už se třídilo do družstev a do setmění se hrálo. Ostatní měli jedenáct a víc let, takže budoucího prvňáka samo sebou do týmu nechtěl nikdo. Z preventivních důvodů si mě k sobě vybírala jen Martina – abych nežalovala. 

Vždycky mě vymázli první, jakožto nejsnadnější cíl. A pak nezbývalo než sedět na patníku a být divákem, protože hra pokračovala a zůstat se dle rozkazu muselo až do konce. Jak zábavné.

Až jednou, kdy od rána lilo jako z konve a vidina sportovního meetingu byla v nedohlednu, moje znuděná patronka povídá : „Pojď, naučím tě chytat!“ Bez námitek jsem stoupla na určené místo a můj vybikový guru asi 2 metry naproti mně.  „Z takové blízkosti to ale bude bolet.“ Vyjádřila jsem nahlas své obavy. Prásk! Míč se odkutálel a já se skácela k zemi. Mé obavy byly oprávněné. „Chceš být machr? Tak to musíš vydržet!“ Prásk! Nestihla jsem se ještě ani posbírat a už jsem se držela za hrudník zase na zemi. „Nehraju.Jsi na mě zlá!!!“ Bolestně jsem zavzlykala a chystala se k odchodu s úmyslem poreferovat tetě agresivitu dočasného pěstouna a z obav o své zdraví zažádat o změnu dozoru – vždyť má dcery tři!

„Neblázni, to byl jen takový fór!“ Snažila se mě utěšit. „Já tě to všechno naučím, vysvětlím, ale musíš počítat i s tím že to prostě bude bolet… Tak co? Chceš být přeborník?“ „Jo.“ „Tak jdem na to!“

Pršelo celé dva týdny a my den co den trénovaly. Naučila jsem se potlačovat slzy a přijímat rány bez známek bolesti. Dokonce jsem se nějakým záhadným způsobem naučila i „nahodit si zpátky“ vyražený dech – stačilo prapodivně lomcovat lopatkami a hned se dýchalo líp… Naučila jsem se spoustu vychytávek a fíglů, zkrátka hotový Rocky Balboa v tréninkové scéně včetně titulní písně "Eye Of The Tiger"

Na základní škole si tělocvikářka hned všimla, že míč je má silná stránka a když přišla ve druhé třídě dle tehdejších osnov na řadu vybíjená, byla jsem u vytržení. Opakované titulování na kapitána, opakované výhry, opakované prosby : „Vyber si do týmu mě!“ rozkošně naplňovaly mé ego. Až do páté třídy přicházela v hodinách tělocviku vítězství. Na občasné nepodstatné prohry se přece historie neptá, že?

A právě v tu dobu se pořádal školní turnaj. Jakožto kapitán, jsem si vybrala třídní elitu a vydali jsme se do boje. Procitnutí z iluze neporazitelnosti otevřelo člověku oči. V každém tom týmu bojovalo o vítězství několik stejně odhodlaných hráček jako jsme byly my. Ale vítězství … to patřilo nám!

Jásot a úšklebky věnované poraženým si některé z nás neodpustily. Já svůj mimický výsměch věnovala především Heleně – silná soupeřka, jejíž ego bylo do té chvíle taktéž živeno pouhým vítězstvím. Z našich vzájemně vražedných pohledů nás vytrhl tělocvikářův hlas. „V průběhu turnaje, jsme z vás vybrali nejlepší hráče a případné náhradníky do …“ Napětí gradovalo. „…Okresního šampionátu.“ Šumící údiv se nesl tělocvičnou. Zatímco se učitel s blokem v rukou nadechoval k vyřknutí jmen vyvolených, já hrdě zvedajíc bradu měla nakročeno vpřed. „Helena.“ Zaznělo jméno první. Ona si vyšlápla kupředu, já si vyšlápla do prázdna. Král je mrtev. Ať žije král!

Mé jméno padlo až napodruhé. Skandální!  „Já měla být první! Já! Já!Já!“ V duchu jsem kopala kolem sebe a Helenu titulovala všemi tehdy mě známými nadávkami. Nebylo jich zase tolik dostupných v mé dvanáctileté mozkovně jako dnes, ale i s tím málem jsem si vystačila.

Hned první trénink nově vytvořeného týmu byl propadák. Už jsme neměly k dispozici všechny slabé a silné stránky ostatních, nevěděly jsme, kdo a jak zareaguje, jaký má postřeh, rychlost ani sílu.

Fiasko hry netrvalo dlouho a už jsme v poli zbyly proti sobě jen my dvě. Já a ona. Scéna jako ze staré westernovky – kolty proklatě nízko, tóny foukací harmoniky a chuchvalec suché slámy poletujíce mezi námi…

Vteřinu před hvizdem na pokyn ke hře prásk! Helena zuřivě vystřelila míč rivalitou naakumulovanou silou přímo proti mně. Postřeh akčního hrdiny ze ságy Mattrix mi umožnil její atomovku zachytit. Otřásly se mi všechny orgány v těle, i když jsem si v první moment pomyslela, zda mi nárazem neproletěly skrze záda na za mnou se povalující žíněnky. V ten moment jsem vpáčila do rány stejnou sílu a míč obratem střelila po soupeřce. Nečekala to a „slízla“ pořádný placák na stranu tváře.

Nepříčetné hvízdání se prostřídalo s křikem učitelky na téma nesportovního chování, načež následovala trestná lavice. Pro obě. Opouštěly jsme hrací pole a zatímco já házela lopatkami dopředu,dozadu, do stran, abych si nahodila zpátky vyražený dech, Helena se držela za obličej a přísahala bych, že si určitě kontrolovala, jestli má hlavu opravdu na krku nebo na žíněnkách…

Dialog na lavici trestu byl opravdu…. : „Krávo!“ „Blbko!“  …strohý.

Dny ubíhaly, odehrály jsme pár her nanečisto a my dvě přicházely na to, že výhodnější než používat sílu proti sobě, je právě tu sílu spojit. A opravdu to fungovalo.

Když nastal den D, nemohly jsme se dočkat. Nadšení, které cestou vlakem opojilo všechny zúčastněné, vzalo za své ve chvíli, kdy jsme pohlédly na soupeřky. Kdyby mi v té době byla známá aspoň minimální zmínka o steroidech, asi bych zažádala antidopingovou komisi o odběry moči protihráčů. My opravdu vypadaly jako jedenácti/dvanáctileté děti, ony vypadaly jako dorostenky ze střední…

Hra začala. Naše obavy byly neopodstatněné. Protihráčky na nás sice koukaly z výšky a přes jejich ramena se těžko mířilo, my měly ale nadvládu díky naší hbitosti a mravenčí konstituci. Míč lítal snad rychlostí zvuku, svištěl mezi námi a my se prohýbaly, nadskakovaly … jak splašené molekuly. Občas jsem zachytila střelu, a s přihrávkou Heleně jsme společně bouraly konkurenční stožáry vysokého napětí. Lopatky dopředu,dozadu, dech vem čert, k zemi a zase výskok… Dokonalá synchronizace molekul – bezchybný vzoreček s názvem tým!

Cítily jsme tu narůstající sounáležitost, cítily jsme ohromnou sílu okamžiku, cítily jsme výhru !

Cit nezklamal. Vítězství patřilo nám! Z fotografie jásajících šampiónů by sálalo štěstí ještě dnes!

Ve škole nikdo nemluvil o ničem jiném než o naší výhře v okresním kole – no popravdě mluvil o tom jen náš tým a tělocvikářka. Matematický kroužek ani odbor středečních ručních prací naše nadšení nesdílel. Pro školní atlety či fotbalisty byl turnaj ve vybíjené cosi jako vtip bez pointy. Kameňák.

    Následovalo krajské kolo těch nejlepších. S nabytou suverénností jsme se vydaly pro další výhru – rutina! Pýcha předchází pád – tak lze hodnotit to, co následovalo. Protihráčky nebyly vysoké ramenaté dorostenky ze střední. Byli to svalnatí hráči americké rugby připraveni prorazit a porazit.

          Míč nesvištěl rychlostí zvuku, ale světla. Chvílemi to vypadalo, že snad dokonce při letu v atmosféře shoří při průletu hřištěm. Co rána, to raněný.  Odpadávaly jedna po druhé. Náhradníci přicházeli na řadu, aby zase odešli s podlitinami ve tvaru míče.

Pokusila jsem se zachytit střelu. Byl to omyl, protože mi nárazem naskočila před očima mlha. Dech nikde a nahodit si ho bez lopatek nešlo. Lopatky mi vytřískala konkurence z těla ven.

Lavice pro střídající hráče vypadala jako polní lazaret. Už nebylo ani koho střídat, vybírali se ti, jejichž zranění vykazovalo nižší stupeň bolesti v porovnání s ostatními.

Blížil se konec s předvídatelným skóre. Zbyly jsme v poli už jen já a Helena. Finální výstřel dokončil naše utrpení, když míč prosvištěl galaktickou rychlostí přímo do fiktivního terče na mých reálných zádech. To nebylo bohužel vše. Dunějící rána mi tvarovala do té doby pravidelnou kyfózu a lordózu do jakési  absurdosy, přičemž ode mne odražený míč v pořád silné rychlosti zasáhl obličej Heleny. Obě jsme padly k zemi.

Na vyhlášení vítězů nečekal nikdo z nás. Ani o společné foto se nikdo nehlásil. Dotlučený, opuchající tým, Helena s krvácejícím natrženým rtem, já v póze, která popírá základní anatomii člověka a tělocvikářka, která v zoufalém pohledu na nás skrývala otázku, zda ještě někdy bude moci učit nebo nastoupí výkon trestu.

Naštěstí vše dopadlo dobře - ranění se dřív nebo později zotavili, učitelka odchovala ještě několik dalších ročníků bez záznamů v rejstříku a vzpomínky? Ty nám zůstaly, protože jo panečku, vybíjená to byla klasika...