Selfie rauš aneb bezcitností ku fotečce pouhé

Bez mobilu v dnešní době ani ránu. A pokud jste teenager tak je pro vás stav baterie otázkou celé své vlastní existence a počet čárek na wifi důležitější než cokoliv jiného. A o fotografování za jakoukoliv cenu škoda mluvit...

Abych tedy metaforicky nekázala vodu a pila víno, tak ano jsem vinná taktéž, neboť samozřejmě mobil denně využívám a také občas fotím spousty zbytečností, ale přeci jen jsem asi ta "stará škola", co má své určité hranice a svůj chytrý aparát považuje za dobrého sluhu nikoliv pána.

Bohužel u spousty lidí (a to nejen mladších ročníků), pozoruji, kdo je "tady pánem". Sociální cítění s plíživou agresí nahrazují sociální sítě, až si někdy téměř zoufám při pomyšlení na budoucí generace.

             Ale co mě opravdu zarazilo, tak byla zkušenost, s pokřiveným vnímáním základní lidskosti několika žáků druhého stupně základní školy. 

Před několika dny jsem jako obvyklé odpoledne procházela místním supermarketem a soustředěně hledala v regálech, co bylo potřeba. Z pročítání nákupního seznamu mě najednou vyrušil syn a povídá: "Mami, podívej! Na zemi je krev." A s překvapeným výrazem poukazoval na krvavou rozšlapanou stopu na podlaze. Spolu jsme se pak vydali na roh uličky a já si všimla, že těch šlápot je víc a vedou souvisle až na konec řady. Syna jsem uklidnila, že si určitě šel někdo pro náplast,když se třeba řízl, ale v duchu jsem nabývala pocitu, že podle množství čerstvé krve to asi nebude jen obyčejné říznutí. Mezi tím už byl na nohou personál a bylo evidentní, že se něco přeci jen děje. 

Po stopách jsme tedy došli opět za další roh. Stála tam seniorka a při pohledu na její nohu nešlo si nevšimnout, že dost silně krvácí. Okamžitě jsem "zaparkovala" nákupní košík stranou, syna poprosila ať zůstane u něj a rozběhla se k paní, u které už stála vedoucí obchodu a jedna z prodavaček.

         I když byla noha překryta původními obvazy, krvácení bylo natolik silné, že krev prosakovala skrz a stékala po botě až na zem. Zeptala jsem se urychleně vedoucí, zda mají tlakové obvazy,gázu nebo zkrátka základní lékárničku, ta jen přikývla a telefonovala mezi tím se záchrannou službou.

Bleďounká babička byla buď v šoku nebo si zkrátka nebyla plně vědoma aktuální situace, takže jen stála v kaluži krve a usmívala se. Prodavačku jsme poslali pro židli a stolík na podložení nohy. A dál už bylo jen nutno vyčkat příjezdu ZZS.

Zatímco paní seděla s vlídným úsměvem na kancelářské židli mezi regály, všimla jsem si jak se okolo tvoří zvídavé hloučky. Mezi přihlížejícími se kumulovaly i skupinky právě starších žáků základní školy, kteří najednou začali vytahovat své Smart přístroje a s hihňáním pořizovali desítky fotek. Fotili stopy krve, běhali nadšeně po obchoďáku a pokřikovali: "Hele, pojďte sem, tady jsou vetší!" a "Ještě tady mě vyfoť, mazeeeeec!"...

Zůstala jsem nevěřícně zírat. To jako vážně?! Holky špulily rty a nakláněly telefon na selfie samozřejmě tak, aby na fotce byla i krvácející paní, kluci se hecovali hláškami o masakrech z online her a já? Já jen stála a nechápala jsem. Nechápala a nerozuměla tomu jestli jsou opravdu takhle "nad věcí" díky hormonálním změnám v pubertě nebo jestli tato generace opravdu spěje do sociálního kopru (řečeno slušným slovem, že ano...)

Měla jsem v tu chvíli neodkladnou chuť vlepit jim pár facek. Ano, teď si na mě určitě smlsnou zastánci moderní "výchovy", kdy jsou náctileté děti přeci osobnosti a my prachsprostí rodiče v nich nesmíme ubíjet kreativitu tím, že bychom jim určovali hranice, natož tak vštěpovali základy slušnosti....

Nevím jestli jsem byla to odpoledne víc naštvaná, znechucená nebo zkrátka jen smutná, ale určitě mě to dovedlo k zamyšlení a popovídání si (aspoň tedy se svými) dětmi o tom, co je správné a co "Fakt jako není COOL"...