Má Sophiina volba aneb princezna Bojovnice

"Jsem povinen Vám sdělit i všechna možná rizika operace, kterou Vaše dcera dnes podstoupí." Oznamuje mi lékař a já dále slyším jen pojmy jako "rozvrat vnitřního prostředí s fatálním koncem", "tepenné krvácení" či "ruptura tumoru"

Když jsem se dozvěděla, že mé v té době ještě ani ne tříleté dceři, je diagnostikován zhoubný nádor ledviny, zhroutil se mi svět. Pomyslným "údolím stínů smrti" jsem procházela první dny okamžité hospitalizace. Bylo to opravdu temné období pro celou rodinu.

Ale v celém tom neštěstí k nám postupně začaly přicházet i střípky naděje a my věřili, že to zvládneme.

Plán úžasného (nejen) lékařského týmu oddělení dětské onkologie v Brně zněl následovně- První blok chemoterapie po dobu čtyř týdnů, s cílem "zapouzdřit" tumor, nefrektomie (odebrání ledviny pozn.red.) a dle histologického nálezu opět následná chemoterapie.

Drželi jsme se myšlenky na vidinu uzdravení a bojovali. Dcera fyzicky, já psychicky, abychom to všechno ustály. Byla neskutečně statečná a silná!

Po všech předoperačních přípravách nastal očekávaný den. Stále ho mám v živé paměti. A už asi navždy mít budu.

_______________

Ráno přichází sestřička a společně podáváme dceři premedikaci, po které je do pár minut můj malý smíšek, ještě větší smíšek a spolu se bavíme při té "jízdě", kterou si vesele užívá. Jsem trochu nervózní, ale pohled na její očka koulející se sem a tam a nekoordinované pohyby ručiček, které si dělají, co chtějí, nás obě rozesměje natolik, že si ani nevšimnu právě příchozího lékaře.

Představí se, podáme si ruku a vážným hlasem promluví:"Jsem povinen Vám sdělit i všechna možná rizika operace, kterou Vaše dcera dnes podstoupí." Úsměv se mi ihned ztrácí z tváře. Rizika jsou velká a většina z nich končí slovy "fatální konec"... Cítím, že se mi podlamují kolena a dělají se mi mžitky před očima. Je mi zle.

Po té co lékař zmíní všechna možná fakta, pro zmírnění dopadu svých slov řekne vlídným hlasem, že samozřejmě předpokládá úspěšnou operaci, ale zkrátka předpisy nařizují kompletní informovanost. Ovšem že to respektuji, ale k nervozitě se začínají připojovat i sílící obavy podtržené strachem.

Když odejde, lehám si k dceři do postele a zatímco ona se nepřestává chichotat, já jí hladím, objímám, dotýkám se její hebounké tvářičky... "Co jsi moje?" Šeptnu ji do ouška naši frázi, co si denně opakujeme. "Jsem tvoje srdíčko..." odpoví něžně a já si všimnu, jak se jí začínají klížit očka. 

Ukládám ji do nemocniční postýlky, ale sotva usne, přichází sestřička. "Je čas." Oznámí a obě vyvážíme celou postýlku z pokoje. Snažím se být co nejvíce klidná. Sotva vyjedeme ze dveří, dcera procitá a zmateně zvedá hlavičku. "Maminko, kam jedeme?" Ptá se, protože vůbec nemá tušení, co se to děje. "Jedeme na malý výlet." Snažím se odpovědět zvesela, ale bojuji s emocemi. "Maminko, já nechci na výlet, já chci za tebou..." Začíná natahovat do pláče. "Neboj, vždyť jsem tu s tebou." Chytám ji za ruku a i když se opravdu snažím, třepe se mi brada.

Přijíždíme k operačním sálům, sestra zvoní na zvonek. Začínají se mi nekontrolovatelně třepat ruce. Dcera si toho všimne a beze slov na mě tázavě hledí. Dveře se otevřely. Personál v operačním prádle už čeká a sestřička mi nenápadným posunkem ruky ukazuje ať už dál nechodím. Cítím silné chvění už i v nohou.

Sotva postýlka přejede přes práh, dcera sebou škubne a rychle se otočí. "Mami, pojď!" Volá na mě. Stojím. "Sestřičko stůj, musíme počkat na maminku!" Oboří se na sestru. Stojím a klepu se po celém těle. Snažím se křečovitě vytvořit úsměv. "Já za chvilku přijdu zlatíčko." Šeptám, protože mě zradil hlas.

Přes stále otevřené dveře vidím jak odvážejí postýlku po dlouhé chodbě pryč. Dcera jakoby tušila, že není něco v pořádku a začne i přes řádnou medikaci zdatně bojovat. Snaží se postavit na nohy, ale ty kvůli tlumícím lékům neposlouchají. Bojuje dál. Sápe se po železných tyčkách postýlky, padá, ale znova a znova vstává.

"Maminko pomoz mi!" Volá a její hlásek se rozléhá osvícenou sterilní chodbou. Stojím a nemohu ze sebe vydat ani hlásku. Uvnitř křičím a zoufalstvím se tříští každý kousek mojí bytosti.

Seberu všechnu sílu a volám na ni z dálky"Já si pro tebe přijdu! SLIBUJI!!!" Po tvářích mi stékají slzy bezmoci.

Dveře se začnou pomalu zavírat a čas se zpomaluje. Ve zmenšujícím se výhledu zavírajícího se průchodu vidím naposledy její pohled. Díváme se jedna druhé z dáli do očí. Nemá už sílu v nohách,ale nepřestává bojovat. Oslabené prstíky svírající železné tyčky prokluzují, hlavička přepadá neposlušně na jednu a druhou stranu a já slyším její poslední výkřik:" Maminko! Jsem přece tvoje SRDÍČKO...!!!" Prásk!

Dveře se zavřely. Čas se zastavil. 

Cítím nesnesitelný tlak na hrudníku a ostré bodnutí u srdce. Cítím obrovskou bolest. Silnou,drásající, zoufalou bolest. Během jediné vteřiny se mi hlavou řítí desítky, možná stovky myšlenek a destruktivní silou rozežírají poslední zbytky snahy o zachování duševního klidu. "Moje dítě...fatální konec...moje malá holčička...fatální konec...moje srdíčko...fatální konec..."

Najednou pocítím silný nával adrenalinu. Touha a odhodlání rozrazit dveře, sebrat ji do náručí a utéct pryč. Vyběhnout z nemocnice, z města, utéct někam, kde ji nebudu muset opustit, kde ji už nikomu nedám. Ozývá se mateřský pud. Je to něco tak silného, co obyčejnými slovy popsat nejde. Něco daleko většího než slova, ohromnějšího než činy, je to něco tak hlubokého, nevysvětlitelného, znásobeno čistou bezpodmínečnou láskou, co nezná zemské zákony. 

Srdce mi buší jako o závod a mé vnitřní racionální já mě táhne zpátky: "Musíš ji tam nechat. Oni ji chtějí zachránit. Bez operace by se nedožila dalších narozenin...Oni jsou přece její jediná šance na život!"

Zatímco ona bojuje na sále, já svádím svůj vnitřní boj. Svou Sophiinu volbu. Stojím stále na jednom a tom samém místě, topím se ve vlastních slzách a hlasitě vzlykám. "Co když se něco stane a ty budeš žít s tím, že poslední její slova byla volání o pomoc? A ty? Tys nechala zabouchnou dveře?! Hm? Dokážeš s tím žít?!" Ozývá se jeden hlas. "Musíš ji tam nechat! Oni jsou její naděje!" Překřikuje ho druhý.

Spánky mi tepou tak, až mám pocit, že se mi brzy rozskočí hlava, nemůžu to vydržet. Chvění po celém těle přechází v nekontrolovatelný třes. Je mi špatně od žaludku... Nevím co mám dělat! V tom okamžiku se rozběhnu a s tváří zaplavenou slzami utíkám na nejbližší toaletu. Pustím naplno kohoutek, skloním obličej pod tekoucí vodu a nechávám se otupět ledovým přívalem několik dlouhých minut...

                               Když se vrátím na oddělení, úžasné sestřičky mě uklidňují a dodávají sílu. Se spolubydlící maminkou si povídáme a její zkušenosti se synovou operací mi přidávají na víře v úspěšnost výkonu. Čekám, doufám, věřím...

_______________

Ten den mám stále v živé paměti. A navždy už asi budu mít!

A jak to nakonec dopadlo? Moje malá princezna operaci, díky skvělému týmu lékařů a veškerého personálu, zvládla na jedničku, rekonvalescence u ní proběhla až překvapivě rychle a pár dní po návratu domů foukala tři svíčky na svém narozeninovém dortu.

Moje malá princezna Bojovnice, moje SRDÍČKO!!!