Kdo "sežere" vyhraje aneb harfa, jednorožec a duha v čokoládě

Moje děti jsou vybaveny speciálním senzorem, který při aktivaci okamžitě vyhledá sladkosti v jejich blízkosti. A i když mají doma vyhrazený svůj box doslova přeplněný bonbony, čokoládami, žvýkačkami apod., jejich senzor je zaměřený vždy na objekt, který si máma před nimi pečlivě uschovává. Sice netuším, na jakém principu toto zařízení funguje, ale je neoblomné a krutě přesné.

Oblíbenou čokoládovou tyčinku s arašídy v karamelu si nemohu koupit jen tak běžně v obchodě, jelikož by všudypřítomné děti věděly, že ji vlastním. A i když už mají v nákupním košíku pamlsky asi za trojcifernou částku, moje pochutina by padla za oběť jako první. Prostě z principu. Proto si ji kupuji u svého "dealera" a to na benzínce, kdy všechny tři ratolesti zůstanou sedět v autě a já si mohu nenápadně tyčinku zakoupit při platbě za tankování. Je pravda, že to sice vyjde poněkud dráž- minimálně 500,- za benzín a "pumpařská přirážka" za kousek čokolády a pár mizerných ořechů, ale za to mi to stojí.

V prodejně čerpací stanice vždy nenápadným posunkem naznačím o co mám zájem, paní mi zboží jako obvykle opatrně pokládá na pult a za nedůvěřivého rozhlížení ho sune ke mě. Rychle shrábnu obsah a schovám ho rovnou do kapsy. Zaplatím, beze slov kývnu a pohledem se obě ujistíme, že vše proběhlo bez jakéhokoliv problému. Usedám do auta a opatrně přejedu dlaní po kapse.Je to tam!

Doma si "horké zboží" ihned uschovám na pečlivě střežené místo. Dříve stačilo místo kam dětská ruka nedosáhne-což mi teď tedy dost komplikuje fakt, že nejstarší syn je už vyšší než já a dva mladší pochopili práci se židlí jakožto žebříkem. A proto musím volit strategické skrýše jako třeba dóza s kávou, šuplík s ponožkami nebo sáček s chilli kořením. I když nutno podotknout, že i v těchto případech může nastat nepříjemná situace, jako třeba když dolujete tyčinku z dózy a kafe se rozsype po celé kuchyni, když si dcera usmyslí, že z ponožkových kuliček postaví sněhuláka Olafa z Ledového království a přitom sladkost najde a samozřejmě sní nebo příhoda s chilli, která je kapitolou sama o sobě- to jen dodám, že není vhodné protírat si oči rukama od červeného prášku, protože pak se na několik dlouhých minut stanete nevidomými a než po hmatu čokoládu najdete, je po všem.

Ovšem tentokrát si tyčinku ponechám v kapse a nehodlám čekat do večera než všichni usnou, ale mám v plánu sníst ji při nejbližší příležitosti. A ta se naskytne hned po příjezdu domů, jakmile se všechny mé kouzelné děti odeberou do pokojů v podkroví...

Ticho. Konečně nastalo ticho! Po špičkách kráčím na chodbu, kde na háčku visí bunda s pokladem. Opatrnými tahy vytahuji sladkost, oči mi jiskří jásotem a rychle se vracím zpátky do zákrytu v kuchyni. Natěšenými prsty hbitě otevřu obal, zadívám se na čokoládovou dokonalost a bez dalšího rozmýšlení se okamžitě zahryznu. 

Ach můj Bože! Slast, kterou pocítím v ústech je neuvěřitelná, čokoláda se jemně rozpouští a já blahem přivírám oči. Přichází na řadu karamelové pohlazení. Opřu se zády o skříňku a dlaní sevřu nerezovou úchytku, aby mě nestrhla lavina euforie. Zakousnu se podruhé. Cítím, že už to přichází...Je to tu! Arašídy! Křupavé skvostné arašídy ve vší té záplavě čokolády, karamelu a bezmezné sladkosti. Nádhera! Krčím palce u nohou a vychutnávám si další a další kousek. I tu se k zemi nebesa snesla, růžový jednorožec v závoji sluneční záře stříbrným kopýtkem brnká líbezné tóny na harfu s duhovými strunami... Dokonalé spojení chutí.

Křik! Z mé chvíle sólové blaženosti mě najednou vytrhne křik, ke kterému se ihned přidá silný dupot a je mi jasné, že došlo k další (u nás denně běžné) sourozenecké potyčce a teď se všichni tři ( lze odhadnout dle počtu dusajících páru nohou) řítí dolů.

Nemám čas! Nestihnu utéct a co hůř nestihnu schovat ani sníst zbytek tyčinky. Vždyť tohle ještě nemůže být konec, takhle ne! Co harfa, jednorožec, duha nebesa a arašídy v čokoládě? Zoufale kmitám pohledem po kuchyni kam se schovat. Dupot sílí. Škubnu za úchytku a snažím se schovat do skříňky, ale ta je plná zavařenin, v rychlosti bilancuji i nad možností úkrytu v troubě nebo myčce. Tisknu se zády ke zdi a snažím se zklidnit zrychlený dech, který mě spolu se silným tlukotem srdce může prozradit. Slyším je, blíží se...! Přivírám oči a tiše doufám, že si mě nevšimnou a jen proběhnou ven. Nedýchám...

V tu chvíli mě napadne, že se jedním skokem stihnu ukrýt pod jídelní stůl, schoulit se do klubíčka a v tichém stresu dožvýkat zbytek tyčinky. Už už překračují práh a mě najednou dojde, že se přeci nebudu schovávat pod stolem jako další malé dítě, ale že jsem přeci rodič, jsem matka, jsem člověk, co má právo na sladkosti! "Ano, to JSEM!" šeptnu a hrdostí vztyčím hlavu.

A právě proto v moment, kdy se veškeré mé potomstvo vřítí do kuchyně jako tornádo do Oklahomy, si nacpu celou tyčinku do pusy... i s obalem!!!  Jsem přeci rodič, jsem matka a z toho plyne, že jsem tedy člověk, co se vzdal práva na sladkosti. "Ano, to JSEM." Upřesním si původní myšlenku do reálného podobenství.

Zatímco niterně bilancuji nad filozofií vlastní podstaty, všimnu si, že všechny tři děti zůstaly nehybně stát přede mnou a beze slov mě pozorují. Z jejich výrazu je patrné, že jsou zaskočené a nevědí, co mají očekávat, protože jejich máma zkoprněla uprostřed kuchyně a s vykulenýma očima a protáhlým obličejem ze sebe vyzařuje cosi prapodivného.

Přehazují si pohled jeden na druhého a první na třetího a já cítím jak mě ekologicky nerozložitelný pravděpodobně tedy plastový obal dráždí v krku. Nemohu si podrýt rodičovskou autoritu a vyplivnout celý obsah do dlaní, nemohu s nacpanou pusou promluvit a hlavně nemohu tedy pořádně  ani dýchat. Čokoláda se začíná v mé dutině ústní nepříjemně topit a jelikož nemohu polknout, co nevidět mi začne vytékat koutky úst ven, což by asi spolu s mým "hrůzopsychostrašným" výrazem vytvořilo tedy dost absurdní podívanou.

Musím jednat rychle. Proto jako rodič, jako máma, zkrátka jako člověk co si potřebuje zachovat důstojnost, zvednu pomalým tahem paži a vzpřímeným prstem směřuji k podkroví. Děti nechápavě zírají a já si s opakovanými pohyby ruky připadám jako chlapec Jesse, který ve filmu Zachraňte Willyho navigoval obří kosatku, kam má skočit. 

Stejně jako Willy i děti po chvíli pochopily význam rázného gesta a zatímco pomalu a konsternovaně (a stále mlčky) kráčí po schodech o patro výš, vyplivnu veškerý obsah do kuchyňského dřezu. 

Při pohledu na nevábně působící roztékající se hnědou hmotu čehosi s arašídy, si říkám, že příště budu muset u dealera nakoupit zboží buď více nebo počkat až bude doma lidu méně. Anebo "voblíznout" dřez!!!

             Ať žije jednorožec,harfa, duha a hlavně arašídy s karamelem v čokoládě!