Na houby pane Hitchcock, na houby...

A je to konečně tu! Sezona zahájena. Najít nějaký ten hřib, to vždy potěší, vrátit se domů s prázdnou, to nepotěší, ale nenajít nic a to ani cestu domů, tak to je vysloveně jackpot. A co teprve když vám z toho přeskočí?

Jsem nadšený hřibař z kategorie ´Amatéři a spol.´, o čemž svědčí nejenom mé vlastní mykologické názvosloví (proužkované / dírkované), ale i můj neblaze proslulý orientační smysl.

Ale to samozřejmě nic nemění na mém nadšení courat po lese křížem krážem a radovat se z nálezů (ať už je tím myšleno cokoliv). A jelikož sobotní počasí nasvědčovalo kouzelnému špacíru - to znamená že pršelo, z hor se valila mlha a bahno kam jen noha šlápne, zkrátka za mě dobrý!

...

Zatímco si pracně soukám termo-triko za pás termo-legín, vaří se mi na cestu voda na kafe do termo-hrnku. Při odchodu ještě reguluji termostat, aby po návratu bylo vše dokonale TERMO!

Než vyšlápnu kopec k lesu, potím se jako kůň. Termo-kůň! Na okraji se ještě zastavím, abych se pokochala výhledem na naši malebnou vísku, jenomže ta zmizela celá v husté mlze. No nic, příště...

Po půl hodině chůze obvykle standartní a hlavně známou cestou, nenacházím nic než jen desítky bedel. Pravda některé dosahují velikosti hospodského slunečníku, ale ani ty nesbírám, protože jsme je smažili pár dní zpátky. Proto sejdu z trasy a vydám se do nejbližšího smrkového houští. 

Musím se lehce shrbit, protože větve i větvičky jsou stále níž a níž. O tom, že tu nikdo přede mnou nebyl svědčí i fakt, že je tu spousta sice zespodu proužkovaných, ale nerozkopnutých hub. Větve se s každým metrem víc a víc vzájemně proplétají a začínají se mi motat do vlasů, tak si nasazuji kapuci a skoro v podřepu pokračuji dále. Aktuální skore: 63 proužkovaných, plno prašivek ale ani jeden jedlý hřib.

Jak smrkový porost houstne a celkově ubývá prostoru k pohybu, ubývá zároveň i denního světla, což začíná být nepříjemné. I když nutno uznat, že je pravděpodobně otázkou času, kdy mi ty větve vypíchnou jedno nebo více očí, takže se tak i tak setmí definitivně.

Lezu už po čtyřech a snažím se dostat z toho smrkového lynče ven, protože jak se mi vykasalo triko, švihají mě větve do zad, přičemž ze sebe střásají jehličí, které se mi sype zákonitě tam, kam bych si jehličky přála nejmíň. A taky jak se snažím lézt se sklopenou hlavou, abych zachovala jedno nebo více očí, čas od času praštím temenem do nějakého toho kmínku. Aktuální skore: jeden lehký temenní hematom, několik škrábanců v oblasti beder a asi 800g jehličí v ... termo-legínách!

Hurá! Světlo na konci tunelu! Jsem z toho venku! Konečně se napřímím, otřepu se a když se kouknu na všechny ty jehličnany za mnou, je mi jasné už teď, že vánočním stromem u nás určitě nebude smrk - vidím to na fikus!

No každopádně prvopočáteční nadšení netrvá dlouho a to přesně jen do chvíle kdy pohlédnu pro změnu před sebe - mlha, která obestřela vše v mé blízkosti zhoustla do konzistence na hranici skupenství plynné/pevné... Viditelnost odhadem tak na dva metry a to jak směrem vzhůru do kopce, tak stejně i srázem dolů. Stojím někde v půli úbočí a vidím jen matně sem tam prosvítající pahýly stromů. A nedaří se mi blíže identifikovat místo, kde bych se zhruba mohla nacházet, protože u nás ať jste kdekoliv, tak jste buď na kopci, pod kopcem nebo někde v půli aneb vítejte na hornatém Valašsku!

Vydávám se vpřed. Po několika minutách nejisté chůze se zastavím, abych se znovu rozhlédla. Mlha se ztěžka valí mezi stromy a místy tvoří neforemné chuchvalce, které jakoby mohutně kráčely směrem dolů. Ponuré šero polyká stíny zkroucených větví a sílící déšť začíná hlasitě šumět v tlejících listech popadaných všude po zemi. Mokrem se lesknoucí černé kameny vystrkují siluety v tíživém závěsu a spolu s praskáním namoklých stromů působí celý výjev víc a víc děsivě.

Nehnutě stojím opřená o jeden z kmenů a kapky deště mi stékají z okraje kapuce na špičku nosu, na rty a zatím co zrychleně oddychuji páru, která se ihned v mlze ztrácí, dochází mi, že se mě zmocňuje nepříjemný pocit. Dokonalá scéna pro čitelný horor - osamělá žena uprostřed lesa neznámo kde, podzimní mlha, déšť a... "Ježiši!" zakvílím v duchu. Několik metrů ode mě něco silně zapraskalo. Zatajím dech a snažím se poslouchat. Rychle si ztrhnu kapuci z hlavy, abych lépe slyšela, jenomže zvuk hučícího deště přehluší vše okolo. Srdce mi buší jako o závod a ano přiznávám, mám strach!

Aktuální skore: jedno zapraskání neznámého původu, jeden preinfarktový stav a počínající panika

V hlavě se mi odehraje scénka z průměrného amerického hororu, kdy by se vyděšená žena v mé situaci rozběhla bezhlavě směrem dolů, ječela hysterickou fistulí a natřásala chirurgicky upravené pětky v bikinách do té doby než by zakopla a dál se už jen ladně plazila než by ji někdo nebo něco dostihlo a ... A dost! Musím zachovat klid.

Začnu se tedy neohrabaně škrábat směrem do kopce. Nohy prokluzují po mokrých listech a snažím se zachytávat stromů. Můj stihomam nabírá na obrátkách a tak si zakazuji se otáčet, protože ... Protože začínám panikařit. Všude bílá tma a šum deště. Prásk! Další těžké zapraskání dřeva.

Snažím se zrychlit a připadám si jako křeček v točícím kole, který hrabe a hrabe, ale nikam se nehne. Najednou mi na mokrých listech podjede noha, sjedu tupým dopadem k zemi a jedu  pár metrů po boku dolů až se zastavím o další strom. "Auu.." Syknu potichu.

Aktuální skore: Jedny roztrhané termo-leginy, naražený bok a tři metry zpátky.

Hrnu si mokré vlasy z čela a v tom něco spatřím. V mlze vidím siluetu. Nehýbe se. Jakoby tam zařezaně seděl podsaditý ramenatý muž a něco držel v ruce. "Proboha!" Pomyslím si a pokusím se pomalu couvnout. Noha mi v bahně zase podjede, dosednu do zmáčeného listí a nepřestávám hypnotizovat nehybný obrys před sebou. Stále něco drží v ruce!

Déšť mi stéká po tvářích a chladné kapky, které se zachycují na řasách, zkreslují celý ten hrůzostrašný výjev do ještě většího psychadelia. Stromy hlučně zašumí a  poryv větru vykrojí na pár vteřin mlhu z míst toho stínu stranou. 

Zaostřím zrak tím směrem a skrze prameny vytrvalého deště zahlédnu proplešatilého muže s podsaditými tvářemi... výrazným spodním rtem... a dvoijtou bradou. V ruce drží.. moment, co to je?

V ruce drží doutník!!!

Protřu si nevěřícně oči a... Oblak mlhy opět vše pohltil. Stojím jako opařená a zmateně se snažím celou situaci racionalizovat. Vždyť ten muž vypadal jako Alfred Hitchcock!!! Ale co by tady... Jak... Co to...???

Aktuální skore: jedna strachem pocuchaná mysl, nervové záškuby v jednom a více očích a hlavně jeden Alfred Hitchcock!

Zmobilizuji poslední zbytky zdravého rozumu, zařadím rychlost a deru se do kopce takovým tempem, až mám pocit, že za mnou zůstává ohnivá stopa.

Během zběsilého úprku, který (jak již bylo řečeno a našich zeměpisných šířkách a délkách) vede neustále do kopce, pak z kopce a ještě asi šestnáctkrát do kopce a z kopce, si začínám zpětně připouštět možnost, že se mohlo jednat vlastně i o hromadu kamenů u vyvráceného kořene stromu s několika podsaditými bedlami okolo... 

Nebo že by šel opravdu pan Hitchcock na houby????