Nemám vztah k autům. Nemám k nim žádné pouto. Nemám k nim bohužel mnohdy ani úctu. Zkrátka vnímám vozidlo jako kus plechu na kolech, který mi usnadňuje život. Toť o mě věc známá.
Kdyby péče o auto nespadala do kompetence mé drahé polovičky, dopadlo by to nejspíš tak, že celý interiér by byl zaházen kelímky od kávy Coffe&Go, všude se válely papírky od mých oblíbených bonbónů nadojených ze samotné duhy a čelní sklo by bylo umatlaně neprůhledné (nemám totiž trpělivost při zamlžených oknech čekat prachsprosté dvě minuty, než je ofoukne větrák a tak si odpatlám viditelný úsek dlaní).
A to nemluvím o technické stránce věci, že? Kdybych měla na starost údržbu motoru já, nejspíš by sám raději vyskočil z pod kapoty a sebedestruktivně si ukrátil trápení dobrovolným zadřením. Na mou adresu dokonce padly i průpovídky o tom, jaké mám štěstí, že mé auto není jeden z hrdinů Transformers, jinak by si stoupl na zadní a nasekal mi pár facek.
Každopádně jediné o co se tedy starám, je tankování. No a po pravdě i tento můj banální úkol zvládám dosti podprůměrně. Prostě na to zapomínám a po většinou jezdím na rezervu. Oranžová kontrolka stavu nádrže tak svítí prakticky nonstop.
Panikařit obvykle začínám, až když ručička uvízne pod hladinou rezervy na mrtvém bodě – jako naposledy dneska :
Potřebuji se dostat do bodu A vzdáleného 11km, ale nejbližší benzínka je v bodě B, 5km opačným směrem. Dilema umocněné faktem, že benzín je v bodě 0.
Po neúspěšném prošacování garáže, kdy jsem své naděje vkládala do kanystru u zahradní sekačky, se rozhodnu jednat. Nasedám do auta a se zatajeným dechem otáčím klíčkem. Motor šlape. Jedu (aspoň do té doby, než budu muset šlapat já).
Bůh žehnej gravitaci, která je momentálně mou jedinou oporou. Z kopce neutral, je to v poho. U rozcestníku, kde ukazatel odporoučí na vzdálenější bod A nebo (pro mě aktuální) bližší bod B, volím méně riskantní variantu č.2. Po pravdě ono za riskantní variantu lze považovat už to, že jsem auto s prázdnou nádrží uvedla do pohybu, že…
Závod s časem v závislosti na kilometrech a úhlech stoupání a klesání právě začal. Žádná z veličin mi není nakloněna. První kilometr na neutral je za mnou, to je v poho. Čeká mě ale prudší stoupání a to už tak v poho není. Nedýchám. V radiu zaslechnu svůj horoskop pro dnešní den: „Vyhněte se riskantním situacím. Dnes se vám to rozhodně nevyplatí!“ Prudký výdech: „To mi říkáte jako až teď,jo?“ Nádech. Vypínám rádio.
Zjištění, že ani konstalace hvězd není dnes na mojí straně, situaci rozhodně neulehčuje. Teď už se musím spolehnout jen na víru.
Celý druhý kilometr poctivě odříkávám „Andělíčku,můj strážníčku“ a prosím o odpuštění za mé hříchy vůči svému milovanému autu. Kaju se. Mít u sebe rákosku, klidně se švihnu po zádech.
Druhý kilometr za mnou – je to v poho. Čeká mě nejtěžší část celého úseku a to krátké prudké stoupání. Plácnu se aspoň dlaní po stehně, když už nemám tu rákosku, jako že to myslím s tou kajícností fakt vážně.
Začínám stoupat. Auto pozvolna ztrácí rychlost. Pokouší se o mne mdloby. Zjevit se tu teď pekelník v myslivecké kamizole, hryznu se do prstu a vlastní krví podepíšu směnný obchod. Už jen pár metrů… a… hurá! Přehoupla jsem se přes horizont a teď mě čeká prudké klesání. Jak jinak než na neutral.
Vlastně zjišťuji, že za pomocí gravitace, modliteb a zbytkových benzínových výparů bychom společně mohli efektivněji zachraňovat planetu. Zasloužím odznáček GREENPEACE.
Auto opět nabírá rychlost a já pociťuji úlevu. Je to v poho. Teď se jen dál modlit, aby se přede mnou nezjevil kamion nebo cokoliv, co by mě přinutilo zpomalit. Je to ještě horší, než jsem předpokládala. V dáli přede mnou se loudá traktor. I s vlečkou. V zápalu zoufalství se snažím přemýšlet, co dál. Pro jistotu se do stehna plácnu dvakrát, neboť se to, zdá se, osvědčilo.
Kouknu z okýnka na sráz pode mnou. Pokud bych to vzala zkratkou vpravo přes svodidla rovnou dolů a všechny ty salta ve zdraví přežila, mohla bych se na cestu napojit o serpentinu níže, přičemž bych se dostala před traktor. Ale ne, nejsem přeci blázen, že jo… Plác a „Andělíčku,můj strážníčku“ –volím osvědčenou variantu.
V tom se u traktoru rozbliká směrovka a on odbočuje kamsi do pole. Zalévá mě pocit blaha a vděku (protože jinak bych do toho pole musela já). Cesta je volná a mě zbývá do cíle už jen kousek. Stres s přibývajícími metry opadá, protože kdyby došel i ten zbytek výparů, benzínka už je v dohlednu.
U pumpy vítězoslavně tankuji, přičemž si hvízdám melodii Ódy na radost. Když moje auto vyprahle pohltí každou kapičku naturalu (za pětistovku spolykají jen trubky a kandovaný motor, teprve pak přichází na řadu nádrž), koupím si dva pytlíky duhových bonbónů a vydávám se přešťastně do bodu A, vzdáleného 5+11Km.
