Skončily volby do Evropského parlamentu – vrcholného nadnárodního politického orgánu sjednocující se Evropy. Podle volební kampaně vedené v České republice jsem měl spíš dojem, že se jedná o veřejnou nominaci hráčů do národního ragbyového týmu, který bude někde v cizině bojovat proti přijetí nějaké zlé Lisabonské smlouvy. Jejím přijetím by skončila existence suverénní svobodné České republiky.
Již dlouho jsou české předvolební kampaně největších dvou stran silně agresivní, používají útoky čtvrté cenové skupiny a často se zaměřují negativně. Neříkají voličům, co jejich zástupci udělají. Popisují hrůzy, které plánují jejich protivníci. Velikosti těchto stran odpovídají peníze vynaložené na volební kampaň – ta pak zasáhne celou republiku a není před ní úniku. Výrazné emoce pak vedou třeba k vajíčkovým excesům. O budoucím směřování Evropy ani slovo. Volič se nedozví, kam by strany chtěly posunout další vývoj ve sjednocování našeho kontinentu. Šrotovné, sociální jistoty, nezadlužená budoucnost a strašení – to jsou volební hesla.
Menší politické strany a hnutí se zaměřily mnohem úžeji – vybraly si jedno dvě témata, která se rozhodly prosazovat. Většinou se jednalo o místní problémy nebo o obecně deklarované snahy. Zářící hvězdou – zejména díky předvolebním průzkumům – se tak stala například koalice Suverenita v čele s Janou Bobošíkovou, která si vytkla jako hlavní cíl boj proti Lisabonské smlouvě. Takových „protilisabonců“ se našlo mezi kandidáty politických stran více. Buďto jim šlo o změnu smlouvy, nebo její kompletní zastavení (pomiňme nyní fakt, že smlouva byla v Irsku již jednou odmítnuta). A tak se stal tento dokument nejevropštějším tématem celé volební kampaně; jediným zástupce evropské myšlenky v kampani. A myslím, že je to škoda – mělo být řečeno i to, co lze nazvat duchem a podstatou evropského sjednocování.
Evropská unie vznikla v poválečné Evropě, která zažila během padesáti let dva zničující válečné konflikty, jež přinesly desetiletí bojů, miliony mrtvých a zraněných, astronomické ekonomické škody, devastaci uměleckých i mravních hodnot. Jejich následky ovlivňují náš život dodnes. Evropské společenství uhlí a oceli vzniklo v roce 1950, aby spojilo bývalé nepřátele – útočníky a oběti – obchodními vztahy a mírovou spoluprací. To, co jsme my znali v rámci tzv. socialistického bloku bratrských zemí, se podařilo vybudovat „imperialistům“ mezi dřívějšími nepřáteli na život a na smrt.
Evropská unie vznikla jako nutnost mírového řešení mezinárodních problémů. Nutnost předcházet válkám jednáním, nutnost bránit životy lidí i jejich majetky. Evropa dokázala, že to dokáže. Žijeme v době šedesátiletého míru. I přes rozdělení na dva bloky a (z celkového pohledu) drobné konflikty, nezažila Evropa po tuto dobu skutečnou válku. To je nejdůležitější a nejpřínosnější na celé myšlence evropského sjednocování.
Podle mě je veliká škoda, že na to politické strany nějak pozapomněly. Asi se jim to zdá málo bojovné, nezáživné a všem jasné. Obávám se, že mnoho mladých lidí o podstatě EU nějak nepřemýšlí, bere ji jako samozřejmou – stejně jako to, že třeba do Německa vyvážíme škodovky, místo aby z Německa k nám pochodovala armáda.
