Ztratil jsem vše! Hledáme tě...

Olina automaticky nakoukla do dětského pokoje. „Stejně tam nikdo není,“ proběhla jí hlavou myšlenka. Děti jsou u táty. Zas nastal víkend a ona je čerstvě po rozvodu sama. Bez dětí je to doma nesnesitelné. Přesunula se zpět do obýváku. Otevřela počítač.

Nedávno kolegyně v práci říkala, že se seznámila s partnerem po internetu. Našla prý hodného chlapa. Sice s malým pětiletým klukem, ale to jí, třicátnici, nevadí. Má šetiletou holčičku, tak dali děti dohromady a je z nich šťastná rodinka. 

Olina vyťukala slovo SEZNAMKA. Snad i ona ve čtyřiceti letech má ještě šanci. Jak ráda by pocítila znovu tu jiskru a ten oheň, který se rozhoří mezi mužem a ženou, aníž by se o to snažili. Cítí se tak sama! Olina měla vždy ráda samotu, dokonce ji vyhledávala. "Ano, já se necítím sama, ale osamocená!To je přece rozdíl." promluvila v duchu sama k sobě.

Když se podívala na obrazovku počítače, pod slovem "seznamka" se před ní odkrylo nekonečné pole možností seznámení. Myší najela na první odkaz, který jí přišel pod ruku. Začala virtuálně listovat fotografiemi věkově blízkých mužů. Napadlo ji, že všichni tito lidé se chtějí seznámit. Taky je trápí samota?

Fotky jsou poskládané v řadě, jedna za druhou a u každé fotografie je pár vět, které se snaží přiblížit obraz člověka, často v nejlepším slova smyslu. Olina se oklepala z falešných iluzí, které z některých sdělení pod fotografiemi cítila.

Opustila komentáře a začala sledovat jen samotné fotky. Snažila se do nich pocitově ponořit a všímala si i nejhlubších detailů. Z každé fotografie na ní dýchlo kouzlo momentu příběhu člověka na věky zvěčněného jedním jediným zmáčknutím fotoaparátu.

Na této virtuální fotografii má ten muž štěstí v očích. Rukou ždímá dětskou dlaň odrostlejšího caparta. „Hrdý táta,“ napadne ji. Ostatně, má být na co hrdý. V pozadí fotky se rýsuje pohoda domova. Ano, to byla jeho pohoda domova. Už je to pryč. Škoda, že se to teplo rozplynulo jako sněhová vločka na hřející dlani.

Na další fotce vidí touhu v chlapských očích a věrnost čtyřnohému příteli, který oddaně hledí nápadně podobným pohledem. Oba říkají: „Ztratil jsem vše. Hledáme tě.“ Slova jakoby přišitá k pravému růžku zvěčněné chvíle.  Fotka napoví, jaký člověk je. Komentář pod ní je zoufalé pozlátko.

Po chvíli ji napadlo, že všichni tady jsou na tom stejně. Proč? Mrazivé proč v Olině vzbudilo znovu pocity smutku. Proč se lidem bortí láska? Co bylo dávno není, proč zůstává člověku jen sen? Fotka okamžiku, minulost, životní střih, který  už dávno nežije. Žije jenom touha po podobném okamžiku. Žije naděje na nový životní střih. 

„A tady si mám najít životního partnera? Podle fotky a komentáře v rozsahu dvou vět? O tom to není. Podle fotky si přece není možné vybrat člověka pro lásku!“ chtělo se jí vykřičet do všech stran.

Začala přemýšlet, o čem je vlastně krása člověka.. Člověk je jádro v obalu. Olinu napadla podobnost s nákupem knihy. Na pultu v obchodě je položena kniha. Obal s lákavými obrázky zaujme každé lidské oko. Pokud si zakládáme na  přitažlivosti a kouzlu  povrchností, koupíme si ji. Je krásná, má hezký obal. Když se pak podíváme dovnitř, zjistíme, že je v ní  zcela něco jiného, než jsme si představovali. Pokud jsme ochotni otevřít knihu, která není na první pohled tolik přitažlivá a  zalistovat v ní, možná zjistíme, že v sobě má jiskru. Ano, to by mohlo být zajímavé, ta kniha láká svým obsahem. Když začneme číst, po prvních stránkách pocítíme energii, která nás vtahuje. I obal nám v tu chvíli zkrásní. Krása obsahu vnitřních listů začne vyzařovat na povrch celé knihy.

Dál Olina přemýšlet nechtěla. Pozavírala otevřená okna souborů a zavřela počítač. „Takhle opravdu ne!“ozval se znovu její vnitřní hlas. Láska přece nepřijde na povel! „Mám svojí hodnotu a cenu!“ ještě si přidal.

Vrátila se do obýváku a znovu se schoulila do koutu své sedačky. Chtělo se jí plakat. V zajetí svých vlastních myšlenek sahá po dálkovém ovládání minivěže. V okamžiku proniknutí zvuku do místnosti se rozeznívají první tóny a slova: „Zas přijde den, kdy láska vrátí se k nám, nabízí náruč dokořán…“.

 „Neuvěřitelné, jako by to bylo poselství pro mě,“ napadlo ji. Naděje přišla v pravou chvíli, v pravý čas a Olina ji přijala do svého srdce. Otřela si slzy. Nepatrně se jí ulevilo.