Tma a zase tma...

Byl v dětství taková malá kulička. V době, kdy chodil do třetí třídy cílevědomě, avšak marně usiloval o pozornost malé okaté blondýnky. Jednoho dne po ní hodil kamínek, chtěl jí dát najevo svou dětskou lásku. Dostala to do čela. Už si ho nevšimla. Rodiče ocenili jeho hrdinský čin páskem.

Tehdy dal poprvé holce najevo co cítí. Celým životem si nese tento zážitek jako křivdu. Byl to pocit nepochopení okatou blondýnkou i rozzlobených rodičů.

Dnes je mu pětačtyřicet. Na dětství si vzpomíná jen matně. Nerad o něm mluví. Podle rodičů byl hodné dítě. Pečlivé, snaživé, spolehlivé. Jejich nastolený řád plnil důsledně, avšak s pocity napětí a strachu. Byl slušný a snažil se, jak nejvíce to uměl. "Nikdy jsem neudělal nic dobře," uzavřel si sám pro sebe svůj vztah k rodičům.

Je to už sedm let... Nikdy by si ani v duchu nepomyslel, že ten jediný okamžik nastane. Byl to okamžik hrůzy a současně velkého procitnutí. Nikdy by si nemyslel, že se to stane právě jemu.

Ženil se v osmadvaceti. Manželka byla jeho první velká láska. "Jsi má osudová láska," říkal ji. A u toho se na ní tak krásně spiklenecky podíval a usmál. Byli spolu deset let. Nikdy jí nebyl nevěrný. Na to jí příliš miloval.

Jednoho dne se jeho Ivanka opila. Skončila v náruči jiného muže. Společné žití s manželem prostoupil chlad - její chlad. On ho jenom cítil a nevěděl si s ním rady. Nikdy dříve to neudělal. Podíval se jí do mobilu. Našel co hledal..Jeden jediný okamžik stačil na to, aby ztratil veškerou důvěru v lidskou lásku, věrnost a přátelství.

Chtěl utéct od té hnusné reality. Nechtěl cítit tu bolest. Opil se..Ale bylo to málo, nestačilo to. Pořád měl potřebu utéct od toho nesnesitelného zklamání někam dál. Nasedl do auta a jel..Snad opravdu myslel, že uteče...Neutekl. Zastavil se v plné rychlosti o pouliční sloup. Život ho zastavil sám.

Probral se až v nemocnici. Nemohl se hýbat. A k tomu ho ještě zužovalo nezvyklé temno. Tma a zase tma..."

"Přišel jste o zrak, děkujte tam nahoru, že jste to přežil," řekl kdosi. Tehdy si vzpomněl na dětství, kdy byl taková malá kulička. Chodil do třetí třídy a cílevědomě, avšak marně usiloval o pozornost malé okaté blondýnky. Hodil po ní kamínek, chtěl jí dát najevo svou dětskou lásku. Dostala to do čela. Už si ho nevšimla. Rodiče ocenili jeho hrdinský čin páskem.

Proč? A zase proč? Vždyť chtěl tehdy od života jen trochu lásky! I dnes se pro lásku k okaté blondýnce málem zabil.

V nemocnici a v rehabilitačních zařízeních si poležel rok. Život ho donutil přemýšlet a vnímat svoje pocity. Vzpouzel se samotě. "Pro něco jste na tom světě zůstal. Kdybyste tu neměl být, nepřežil byste to!" řekl mu lékař. Věřil mu. Učil se tedy znovu žít. Hledat "To", proč zůstal na světě. Učil se žít ve své slepotě. Pak jednou vstal a šel do života. Šel do života s bílou holí. 

Na zahrádce u nákupního cetra sedí muž. Má tmavé brýle. Vedle sebe opřenou hůlku. Objednal si kávu. Na stolku má otevřený počítač. Píše o životě, píše o pocitech, píše o sobě.  Píše příběh jednoho slepce, který hledal smysl ve tmě a našel svoji duši. Píše o své vnitřní samotě, ve které objevil krásu. Ten muž hledal lásku a našel ji...Našel ji jinde, než by ji hledal. Našel ji v sobě.

O pár metrů dál jde žena. Má bílou hůlku.  Jde po boku věrného přítele, kterého má pevně uvázaného na vodítku. Jde vstříc novému přátelství s mužem. Jde vstříc lásce. Dostane dar od života. Jen o tom ještě neví...

foto: twigg