O jedné pavlači, předpisech a záchraně člověka

"Ježiši Kriste ona nedejchá!" křičela nějaká paní. Byl to takový ten pavlačový typ. Vybavil se mi živý obraz, jak je opřená o zábradlí s cigárkem a vděčně sleduje každý pohyb ulice. "Je mrtvá! Podívejte! Lidi dělejte něco!" Lidé spěchají. Výkřiky je nechávají v klidu. Je pracovní den. Obcházejí místo obloukem. "Paní, co s ní mám dělat?" obrací se na mě. Taky jdu okolo.

Teď zastavil důchodce, venčící svého psa. Naklonil se k tělu mladé bezvládné ženy.

"Táhne z ní chlast..," říká a odchází na druhou stranu.

Přiznávám se, že taky nemám tyto situace ráda. Kdo by taky měl? Vlastní morálka, etika či cosi takového ve mě zapracovala. Znám ty chvíle. Nedokážu si nevšimnout, i když vím, že nevšímavost je v dnešní době nejbezpečnější prostředek, jak se nedostat do problémů.

Sklonila jsem se nad mladou ženu. Cesty života jsou nevyzpytatelné. "Kde já jsem ji už viděla? napadlo mě. Dál nebyl čas přemýšlet. Jemně jsem jí poklepala po tváři. Měla jsem štěstí. Začala se probírat.

"Co je vám?" Na jinou otázku jsem se nezmohla. Cítila jsem, jak se mi klepe hlas. Jednoduše jsem měla strach, co bude dál. Přece jenom je to zvláštní setkání. Dívka se probírá z tuhého spánku na chodníku pod lavičkou a nad ní stojím já, cizí ženská. 

Mlčky se snažila posadit. Uklidnila jsem se. I když těžce, ale zvedala se. Rozhlédla se okolo sebe.

"Co je vám?" ptám se znovu. "Nic..", zašeptala. Závan alkoholu z dechu se tak stal silnějším.

"Nechci tu bejt. Chci umřít. Chci jít za tátou! Je to furt to samý. Dyť to vidíte!". Podívala jsem se jí do očí. Došlo mi to. Znám ji. Je to Ilona. Přijmení už jsem zapomněla. Zemřel jí tatínek. Uvědomila jsem si, že jí znám z dob, kdy jsem dělala na závislostech v Bohnicích. Je to neuvěřitelné, jak alkohol člověka mění. Nepoznala jsem ji. Byla to oteklá troska. 

Všechno se odehrálo během dvou minut. Pavlačová paní nahlížela. Teď už se okolo nás začal tvořit hlouček zvědavců. Ilona seděla nehnutě a oči měla zabodnuté do země před sebou. Najednou se sesunula. "Bože ona má epilepťák!" došlo mi. Okolní hlouček zašuměl údivem. Naštěstí se sesunula do bezpečné polohy, dýchací cesty měla průchodné.

Otočila jsem se na spolek za mnou. "Zavolejte záchranku!" téměř jsem zařvala. Úkolu se obratně chopila paní pavlačová. Z dáli se ozvalo: "Tak na tohle teda nemám kredit!" Nedalo mi to. Otočila jsem se za hlasem. Byl to muž středního věku. Právě dálkovým ovládámím odemykal novou oktávii. Jak ubohý, běželo mi hlavou.

Po chvíli se Ilona probrala. Zůstala v ležící poloze. Epileptické záchvaty v důsledku abstinenčních příznaků ve mě vždycky vzbuzovaly hrůzu. Ucítila jsem krátké uspokojení, že je Ilona znovu při smyslech.

Záchranka byla na místě do deseti minut. A nastala nová scéna dnešní doby. Žádala jsem o převoz do odborné péče.

"No jo...ale paní má v sobě alkohol, to jí nemůžu do sanitky vzít. To máme zakázané..", řekl mi s ledovým klidem záchranář.

"Paní jsem našla v bezvědomí, měla epilepťák a nechce žít. To je přece dostatečný důvod pro odvoz do odborné lékařské péče", bránila jsem se.

"Ríkám vám, že to nejde! Máme předpisy."

"Můžete se na ní alespoň podívat?", napadlo mě ještě.  Neochotně se k Iloně sehnul a cosi s ní dělal. Otočila jsem se na pavlačovou paní s dotazem, zda mi půjčí telefon. Ochotně mi ho podala. Z posledních sil jsem vymačkala na dispeji číslo do Bohnic na vedoucího lékaře oddělení závislostí. Povedlo se. Mají místo. Přijmou ji na detox. Jen ji tam teď dostat. Představa, že mi záchranka nechá Ilonu bezvládnou na ulici, mě děsila. Copak jim nedochází, že jí jde o život? To jí mám nechat umřít tady na ulici jenom pro to, že z ní táhne alkohol?

"Všechny funkce jsou ok!" prohlásil záchranář. 

"Prosím, odvezte ji do bezpečí..Domluvila jsem jí to v Bohnicích," žadonila jsem zoufale. Nevím, kde se tam vzal, ale najednou tam stál druhý záchranář. Podíval se na mě. Do očí jsem mu však neviděla. Měl sluneční brýle.

"Zavolejte ještě jednou do těch Bohnic a dejte mi toho lékaře..," řekl tiše. Udělala jsem jak pravil. Dovolala jsem se a lékaře mu předala.

"Vem ji a jedem..,"zavelel po chvíli. Druhý záchranář v sobě dusil vztek. Neodporoval už a Ilonu naložili.

Po chvíli byla v bezpečí pod lélkařským dohledem Jednalo se o cestu pěti kilometrů.

Co na to říct?? Z pavlačové paní se vyklubal anděl..Ještě, že je na té své pavlači všímavá. A záchranář ve slunečních brýlích? Zázrak v pravou chvíli? Náhoda? Náhody nejsou. Oběma patří velký dík.

PS: Je to půl roku, co se to stalo. Ilona je v pořádku. Měla ten den velké štěstí. Andělé při ní stáli. To jen pro případ, že by si náhodou (?) někdo z nich četl tento blog.