Drahý příteli...

Život je tak křehký...Ta zpráva zastihla mne v pravé poledne. Zemřel velikán, zemřel člověk. Vím, byl nemocný..Léta o život bojoval. Přesto..Zatajil se mi dech. Jediné, co se mi dařilo - mlčet.

U té zprávy mi hlavou probleskla vzpomínka na jednoho z mých přátel. Je mu stejně, jak bylo onomu velikánovi. Co když... Až rázným utnutím jsem musela zastavit ten sled svých myšlenek.

Jeden den je tak, druhý den je jinak. Co když...

Položila jsem si otázku. Kdy jsem onomu moudrému starci naposledy řekla o svém krásném pocitu ze setkání s ním? Ví vůbec jak moc hezky mi s ním je? Jak krásně mi je s jeho moudrostí a nadhledem? Říkám mu to často, stejně jako on mě. Říkám mu to dostatečně? Co když.. Jak rychle a náhle si člověk uvědomí, že druhý den může být všechno jinak.

A tak jsem napsala vzkazík: "Mám Tě ráda, příteli..!" 

Tedy spěte klidným spánkem Vy náš velikáne.. Na tom stísněném pocitu z Vaší smrti byl přece jen jeden klad. 

Mému stárnoucímu a moudrému příteli jsem zažehla jiskřičku radosti v duši a přiložila polínko k dalšímu životu.