Byl jsem tu s vámi...

Vzpomínám si, když jsem ho viděla poprvé... Byl to drobný muž, ze kterého sálala jakási zvláštní energie. Ve svých bledě modrých očích měl záblesk smutku. I tak byly jeho oči krásné. Světlé dlouhé vlasy měl svázané do malého culíčku. Nikdy bych mu nehádala třiašedesát let.

"Moc radosti si z dětství opravdu nepamatuju. Maminka byla přísná. Otec byl pedant. Měl jsem staršího bratra. Byl zbabělý a zlostný. Od malinka jsem se ho bál. Když naši odešli na tancovačku a brácha mě dostal na starost, zavíral mě do úložného prostoru gauče. Často mě brácha zapomněl v družině. A já to tam tak moc nesnášel!" Nastala chvilka ticha. Podíval se mi přímo do očí. Díval se dlouze. Najednou jsem si všimla toho, co z nich vlastně vyzařuje...Ano, je to skromnost.

"Tátu v osmačtyřicátém sesadili z místa. Byl odborník. Nebyl komunista. A to se podepsalo na jeho zdraví. Když jsem šel do první třídy, začal koloběh jeho pobytů na psychiatrii. Elektrošoky - to si z té doby pamatuji". Měl depresivní periodickou poruchu." Teď se odmlčel znovu. Dlouze se zadíval na oblohu.

"Mamka měla hodně práce, aby nás uživila. Takže brácha mě hlídal častěji. K tomu snad už nemusím víc říkat....Bylo mi nejlíp, když jsem byl sám. Rád jsem ve své samotě fantazíroval.. Snil jsem o lásce. Byl jsem vlastně už tehdy sám. A to se to nikdy nezměnilo. Až na střední jsem měl víc kamarádů. Začal jsem pít pivo a občas nějakého toho panáčka. Trochu se mi po něm rozvázal jazyk." 

Usmál se. Tušila jsem, že bude pokračovat něčím, co pro něj bylo krásné. V očích se objevila jiskra něžnosti.

"Seznámil jsem se s Maruškou. Poprvé jsem miloval. A hned tak silně! Neumím se jinak milovat než s láskou, víte?" Kývla jsem. On povídal dál. " Čekali jsme miminko, její matka jí donutila nechat si to vzít. Byla to těžká doba. Dostavil se první záchvat mé periodické deprese". Znovu se podíval na oblohu. Snad vzpomněl si na tátu, který měl kdysi stejný problém. Snad o podporu ho prosil.

"A od té doby ty deprese mám. Je to skoro čtyřicet let. Doktoři mi dávali léky na uklidnění. Nezabíralo to. Ani nevím jak, ale začal jsem pít. Zase mě tehdy pomohlo pivo a panák, uvolnil jsem se. A tak to šlo dál.  

Jeho další žena se jmenovala Ivanka. "Ta si mě vlastně vybrala sama. Byla taková přímá, přísná. Co si umanula, to vždycky měla. Lichotilo mi, že si vybrala právě mě." Rozesmál se nad tím, co řekl.  

Hned si ji vzal. Snad to bylo na truc Marušce. Byla jejím opakem - dominantní, řídila rodinu. Začali spolu pracovat na novém projektu. Koupili si dům. Všechny vydělané peníze šli na společný účet, kam měla přístup jen manželka. Prvních pět let měl pocit z dobře vykonané práce. Narodili se dvě děti. Miloval je. Našel smysl. Deprese se zmírnily, pití také.

"Asi v osmačtyřiceti to přišlo. Děti odešly z domova. Začal jsem znovu pít. Nikdo neví, jaké to je probozet se ráno s depresema a nevidět smysl, proč ten den vstát. Byla tam ještě jedna věc - Ivana mě přestala přitahovat. Jako sexuálně, víte? Prostě to nešlo. A to jsem nesl ze všeho nejhůř. Už ani to.. Za posledních patnáct let jsem byl sedmkrát v léčebně na několik měsíců. Fakt jsem se s tím chlastem snažil něco udělat, ale ty deprese mě vždycky dostaly. Manželka mi dávala najevo, jak jsem neschopný. Kolikrát jsem to chtěl skončit! Nikdy jsem na to neměl sílu." Nastalo ticho. Jeho oči dostávaly mlhavý lesk. Vytáhl papírový kapesník a otřel si slzu..

"Chlapi přece nepláčou, že?" řekl a poprvé mi uhnul pohledem. "I chlapi pláčou. Proč by ne? V dětství nás učili pěknou blbost..Co vy na to?" Kývnul, usmál se a pokračoval dál. 

"No a teď mám Berušku..Všechno nám spolu jde a poznal jsem čistou lásku..Manželka mě obrala o majetek, ale já mám ji, Berušku...Jen to pití i ty deprese nemůžu zastavit. Ale já budu bojovat. Mám teď přece proč. Splnil se mi sen. Nesmím pít."

Když odcházel, podal mi ruku. Čekala na něj Beruška. Sympatická, obyčejná, skromná...Stejně jako on.  Beruška mu říká: "Věřím ti a současně se tak bojím!" Odcházeli ruku v ruce.

Dával o sobě průběžně vědět. Pak se odmlčel. Za necelé dva měsíce po našem posledním setkání zazvonil telefon..."On v noci umřel..Ve spánku..Měl milosrdnou smrt. Zase se strašně rozpil", říká ženský hlas na druhém konci.

V tu chvíli jsem znovu zahlédla jeho skromné modré oči.. Věčný poustevník, který hledal lásku...Svou Berušku našel. I tak ho zválcoval bludný kruh alkoholismu a depresí. Co ještě hledal?

Zemřel tiše a ve spánku. Snad teď do jeho duše pronikl laskavý klid...Snad našel lásku...

Sbohem, příteli...Váš pozemský otisk zůstává v mém srdci....