V pražské porodnici u Apolináře je slyšet pláč čerstvě narozeného miminka. Je to upřímný křik, který vychází z duše malého človíčka. Rozléhá se porodním sálem. Narodila se holka. Stal se zázrak. Je to právě ona, která dostala šanci být na světě. Před pár minutami opustila místo, kde se cítila v bezpečí. Křičí, co jí síly stačí. Má strach z neznáma. Bojuje. Když člověk bojuje, má chuť žít.
Dominika je dívka rozvíjející se v mladou ženu. Našla své místo v partě. Hledala ho dlouho a sama. Až tady v partě na Hlavním nádraží jí přijali. Tito lidé ji berou takovou jaká je, nikdo jí za nic nenadává. Cítí se v bezpečí. Kámoši si na ní najdou vždycky ochotně čas.
A tady na Hlaváku si právě teď "užívá". Užívá si ten krásný pocit, který ji tak lahodně proudí do všech částeček těla. Vychutnává nájezd, teplo, které se v ní rozlévá díky nástřelu dávky pervitinu. Je to jediná jistota jak zapomenout.
Jednou přišla ze školy. Chodila do první třídy. Byl podvečer. U stolku si dělala úkoly. Pak už byla unavená. Šla se umýt. Zahalená v ručníku se vrátila do svého malého pokoje a chtěla se obléknout do noční košile. V tu chvíli za ní přišel táta. Řekl, ať si lehne na postel. Pak už jenom říkal…ještě kousek, ještě kousek. Vůbec tehdy nechápala, co se to děje. Pak vykonal svou potřebu. Dominika dala tátovi slib. Nikdy to nikomu neřekne. Bude to jejích tajemství. A také nikomu neřekla.
Pražský chrám Pany Marie Sněžné odzvonil osmou hodinu ranní. Dominika ještě spí. Zaslechla zvony až v pravé poledene. Rozhlédla se okolo sebe. V bytě s ní byli ještě tři lidé, kteří si stále ještě odžívali svůj uměle navozený sen. Špinavé nádobí, stříkačky, rozlité víno po zemi a v něm povalující se páchnoucí oblečení. Po ránu to bývá nejhorší. Pořád ho vidí a slyší: "Ještě kousek, ještě kousek..." Rozplakala se.
V kapse kalhot měla psaníčko pervitinu. Rozdělaný si ho poslala do žil. Udělala pár kroků k oknu a pohlédla ven.
Byt se nachází v pátém patře. Má ráda ten život ve výšce. Často se ptá sama sebe, za čím se ti lidé dole plahočí. Život v pátém patře jí baví. Vlastně ji bavil. Měla vždycky pocit, že je blíže nebi, jeho tajemné síle. Líbí se jí být nahoře nad realitou lidského žití. Znovu se ozvaly zvony kostela, aby oznámily první hodinu po poledni. Teprve nyní vnímala ty úderné zvuky naplno. „Třeba mě ty zvony volají,“napadlo ji.
Jako malá holčička, chodila s maminkou do kostela. Teď vzpomínky ožily. Pamatuje si nedělní dopolední mši. Bylo ji asi pět let. Společně s maminkou se oblékly do svátečních šatů a šly. Seděly v prvních řadách lavic, aby dobře viděly na pana kněze. Tehdy ještě cítila u mamky klid a bezpečí, který se během mše ještě více upevnil.
Zaklapla dveře bytu. Seběhla po schodech dolů. Ranní dávka pervitinu jí zklidnila a odstranila abstinenční příznaky.
Za pár minut vešla do nitra známého chrámu. Stala se tak součástí chrámové lodi. Zůstala nehybně stát. Znovu byla ta malá copatá holka, která s vyvalenýma očima kouká na oltář a na ten nádherný obraz krásné paní nad ním. Drobnými pohyby ukazováčku si udělala na čele křížek. Pamatovala si tento rituál z dětství. Posadila se do lavice. Po chvíli se přistihla, že jí po tvářích stékají slzy. Právě se v ní potkal svět bezstarostného dětství, zneužití vlastním tátou a útěku od toho všeho k drogám.
Po chvíli se otočila se směrem do uličky mezi lavicemi za zvukem tichého šourání. Všimla si nádherné babičky o holi. Sotva šla. Usadila se přes uličku do lavice vedle Dominiky. Na několik sekund se pohledy těchto dvou žen střetly. Dominice tekly slzy. "Ne. Před touto babičkou se nemusí stydět," uklidňovala se v duchu. Bylo to zvláštní propojení, které jí způsobilo úlevu. Usmála se. Ještě jednou pohlédla na starou paní ve vedlejší řadě. Potom vstala a vrátila se k místu, kde asi před hodinou udělala první křížek po téměř dvanácti letech. Zopakovala rituál a rychle vyběhla z kostela ven.
Přišla za mnou do terapie uplakaná, celá se v absťáku klepala. Mezi dveřmi mi sdělila: "Je mi blbě. Ale jsem šťatná, že jsem se rozhodla se sebou něco udělat."
Tato dívka rozvíjející se v mladou ženu právě opustila místo, kde se cítila v bezpečí. Má strach z neznáma. Bojuje, co jí síly stačí. Když člověk bojuje, má chuť žít.
