Diskiminace a kolektivní vina

Tak prý je u pracovního pohovoru odmítnutí člena skupiny x, z důvodu špatných zkušeností s dalšími členy skupiny x, diskriminací a „uplatňováním kolektivní viny“ …

Pominu teď na chvilku fakt, že zaměstnavatel je ten, kdo toho zaměstnance bude v případě přijetí platit a ponese za jeho pracovní výkon zodpovědnost před zákazníky, tedy zaměstnavatel by měl být i tím, kdo si určuje pro výběr toho zaměstnance požadavky a kritéria (ať již třeba pro některé lidi sebevíce nesmyslná a zbytečná, ale tito lidé firmu nevlastní, nerozhodují v ní, žádnou zodpovědnost nenesou a ani toho zaměstnance nebudou platit, takže jejich názor je vcelku irelevantní), a zastavím se u té diskriminace a kolektivní viny.

KAŽDÝ výběr je diskriminací, a to na základě nějakých mnou definovaných předsudků. Pokud mám rád například prsaté blondýny menšího vzrůstu a s pihou na levé tváři (a tu pihu tady opravdu nehodlám vysvětlovat ...), budu v osobním životě diskriminovat vysoké ploché brunety, stejně jakož i všechny ostatní, které nesplňují moje požadavky. Existuje ale celá řada chlapů, kteří malé prsaté blondýny nechtějí, a mají na partnerky jiné požadavky … A jsou to JEJICH požadavky, takže nevidím nic špatného na tom, když se těmito požadavky řídí, ba právě naopak, alespoň zbude víc malých prsatých blondýnek pro mě.

Pokud chci slušně vypadající auto s rozumným motorem a nějak definovaným standardem výbavy, budu diskriminovat celou řadu výrobců, protože jejich vozy nejsou podle mého názoru slušně vypadající, s rozumným motorem a přiměřenou výbavou, a už vůbec ne tohle všechno dohromady, avšak nikterak tím nepopírám, že někomu jinému se mohou zdát moje požadavky zbytečné a vybere si jinak a podle jiných kritérií … Budiž mu přáno, může se mě smát u čerpací stanice, já se budu zase smát v jiných situacích.

Základem ale je, že KAŽDÝ si vybírá podle SVÝCH VLASTNÍCH kritérií a hodnot (manželku a její kritéria a hodnoty teď necháme stranou), a nemá ani ten nejmenší důvod brát jakékoliv ohledy na kritéria a požadavky těch ostatních. Když si já půjdu koupit nové auto, nebudu brát žádné ohledy na to, že nejprodávanějším vozem je Fabie ve výbavě HolobytPlus, ale budu hledat auto podle MÝCH představ a tak, aby splňovalo MOJE požadavky. To, že Franta by si takové auto v životě nekoupil, polovina výbavy mu přijde zbytečná a za motor považuje i něco se třemi válci je sice možné, ale nezakládá to žádný důvod k tomu, abych Frantovy představy o ideálním vozidle jakkoliv zahrnoval do svých vlastních požadavků na MOJE VLASTNÍ auto.

Do této doby se mnou předpokládám souhlasí i ti největší odpůrci volného trhu, laisses-faire a svobody jednotlivce, pokud snad náhodou ne, prosil bych o případné připomínky v diskusi.

V okamžiku, kdy se od vlastní přítelkyně nebo vlastního auta dostáváme k výběru nového zaměstnance do vlastní firmy, se ale situace nápadně obrací. Zaměstnavatel sice má možnost stanovit si svoje vlastní kritéria pro výběr uchazečů (tedy zatím …), ale již nemá možnost svoje rozhodnutí těmito kritérii obhájit. Není možné (tedy možné to samozřejmě je … pokud má vaše firma zrovna zbytečný milion) oznámit neúspěšnému žadateli o pracovní pozici, že neuspěl právě proto, že nevyhovuje vámi nastaveným pravidlům … A je naprosto irelevantní, jaká ta vaše pravidla jsou. Když kupujete auto, nikdo se vás neptá, proč zrovna tuhle značku a ne jinou, proč by vám nestačil nějaký nižší model, a z jakého důvodu máte ve svých požadavcích takovouhle krávu místo motoru … Prostě vám prodají to, co požadujete, nebo vám oznámí, že nic podobného jejich firma nedodává. Když si vybíráte přítelkyni, také vás nikdo nekontroluje, jestli ta piha tam opravdu musí být a jestli není výška 160 centimetrů přehnaně nízká a nestačilo by metr sedmdesát … Ovšem při výběru nového zaměstnance již je výběr „povolených“ požadavků omezen.

Mám li k dispozici statistická data, ze kterých vyplývá například to, že automobily od výrobce XXX mají u více než padesáti procent výrobků vážné vady, které mohou vést až k nepojízdnosti vozu, tak mám zcela dostatečný důvod se automobilkou XXX ve svém výběru nadále vůbec nezabývat. Ano, je diskriminační, ovšem můj čas je drahý a nehodlám ho marnit jenom kvůli tomu, abych mezi vozy z automobilky XXX našel nějaký fungující. Hovoří li jiná statistická data podobným způsobem o chování zástupců skupiny x, tak u pracovního pohovoru mě taková statistika jako dostatečný důvod k odmítnutí člena skupiny x ze zákona nestačí a jsem nucen v pohovoru alespoň formálně pokračovat.

Pokud vás třikrát za sebou nechají ve štychu tři různé vozy jedné a té samé značky, těžko se bude někdo divit, když dealera této značky budete považovat za svého osobního nepřítele a než jezdit stejným vozem budete raději chodit pěšky … Pokud vás podvedou tři různé malé blondýny s pihou na levé tváři, zřejmě si řeknete, jestli to náhodou nebude v těch blondýnách a pravděpodobně změníte repertoár … Pokud vaši firmu třikrát za sebou poškodí tři různí zástupci skupiny x, dá se vcelku reálně očekávat, že čtvrtého člena skupiny x skopnete ze schodů. Nicméně není tomu tak, stávající legislativa je nastavena takovým způsobem, že toho čtvrtého zástupce skupiny x nejenom že nemůžete skopnout ze schodů, vy ho dokonce nesmíte nijak diskriminovat před členy skupiny y, která byla dosud bezproblémová, a ani nemůžete zástupci x otevřeně říci, že s ním nehodláte spolupracovat právě proto, že je členem skupiny x … „Rovný přístup“ se tomu prý říká.

Pokud tedy statistická data ani vlastní zkušenost nejsou relevantním důvodem pro „diskriminaci“ uchazečů o zaměstnání, zbývají pouze dvě možnosti: diskriminovat tak, aby to bylo v souladu s literou zákona, případně nediskriminovat, přejmenovat svoji firmu na „Výzkumný ústav multikulturní a sociologický“, vykašlat se na nějaký výrobní program a žít prostě z dotací. Pokud jediné, čeho hodlají obhájci „rovného přístupu“ dosáhnout je nahrazení věty „Ne, nepřijmeme vás, protože jste členem skupiny x, se kterou máme špatné zkušenosti, které nehodláme opakovat“ větou „Děkujeme za váš čas, ozveme se, a kdyby náhodou ne, určitě to nemá nic společného s vaší národností, pohlavím, věkem, počtem dětí, zdravotním stavem, náboženským vyznáním nebo sexuální orientací, čestně, věřte nám“, pak gratuluji, zřejmě dosáhli svého … Pokud chtěli dosáhnout něčeho jiného, pak mají velmi pravděpodobně smůlu. To, že něco nemohu uvést veřejně totiž ještě neznamená, že se podle toho nemohu ani řídit, nadávat u toho jak pohan a pro veřejnost si vymyslet nějaké nic neříkající maskovací krytí, které bude mít s realitou společného jenom velmi málo. Nu ale kdo chce kam …