Člověk je tvor sociální ...

Člověk je tvor sociální … Těmito slovy obhajují (nebo se alespoň pokoušejí obhajovat) zastánci zvýšeného přerozdělování svoji tezi, že o vytvořené hodnoty a o zisk by se měl „ten bohatý“ podělit s těmi „méně šťastnými“, a to pokud možno „sociálně spravedlivě“.

Svůj úchylný myšlenkový konstrukt pak obvykle dále rozvádějí v tom smyslu, že bez ostatních by jednotlivec nic neznamenal, a že jestli se zvýšené přerozdělování někomu nelíbí, tak se má odstěhovat někam na pustý ostrov a tam žít bez henté oné společnosti. Což o to, takhle pojato to skoro i vypadá, jako že by daný přístup mohl mít i nějaký ten racionální základ, ovšem, jak již to v podobných případech obvykle bývá, je zde jedno velké ALE.

V tomto konkrétním případě ono zmiňované „ALE“ spočívá v tom, že výše uvedený přístup bere celou společnost jako nějaký jednolitý homogenní celek, který buď je, nebo není … Což není zas tak úplně pravda. Společnost se skládá z celé řady skupin, nebo chcete li sociálních vrstev, a tyto skupiny jsou dále utvářeny dalšími podmnožinami, až k jednotlivým individualitám. Já nemám nejmenší problém přiznat, že k rozumnému životu potřebuji spolupráci celé řady dalších jednotlivců – chleba si raději koupím, než abych jej sám pekl, protože to je jednak levnější, rychlejší, a klidně přiznám, že v mém případě i podstatně chutnější. Střechu na baráku si nechám položit od šikovného pokrývače, protože je to levnější, rychlejší a bezpečnější, než abych po střeše běhal s kladívkem osobně. K soudu si vezmu osvědčeného právníka, který bude hájit moje zájmy lépe, než bych kdy svedl sám, a se zlomenou rukou navštívím chirurga, než abych se patlal se sádrou doma v kyblíku. Tohle všechno, a celou řadu dalších věcí, je pro mě výhodnější řešit spoluprácí s ostatními účastníky trhu … Nebo chcete li členy společnosti, protože celá slavná společnost není ničím jiným, než právě souhrnem jednotlivců s jejich vlastními zájmy a cíli.

Mimo výše uvedených jsou ale součástí společnosti i lidé, o jejichž služby ani výrobky prostě nemám zájem, nehodlám s nimi nikterak spolupracovat, a bez jejichž přítomnosti by se moje životní úroveň nikterak nesnížila. Tito lidé obvykle velmi dobře ví, že jejich cena na trhu je limitně blízká nule, přesto jim však vlastní stud nebrání v tom, aby požadovali od ostatních „svůj spravedlivý podíl na zisku“ – přestože jejich vlastní přičinění k tomuto zisku nebylo buď žádné, nebo v lepším případě minimální. Tito lidé se domáhají svého „práva mít se dobře za peníze těch ostatních“ pouze z toho totulu, že jsou (nebo se za ně alespoň z nějakého důvodu považují) členy téže „společnosti“, jako jsem já … A samotný tento fakt má být dostatečným argumentem k nějaké té „sounáležitosti“, k tomu, aby se ti úspěšní rozdělili s těmi méně úspěšnými, kteří „neměli to stěstí“, a k tomu, aby se na „společnou hromádku“ dostával od jednotlivců ještě větší podíl vytvořených hodnot, než je tomu dosud.

Nemám problém se o své zdroje rozdělit s těmi členy společnosti, kteří mají co nabídnout – viz výše uvedený pekař, pokrývač, právník nebo chirurg. S těmito členy společnosti klidně budu spolupracovat, a klidně budu za jejich služby platit – je to pro mě výhodnější, než si to zboží a služby zajišťovat svépomocí. S nejrůznějšími lidovými filosofy, pouličními umělci, zaměstnanci neziskových organizací, vzývači esoterických sil, absolventy pohlavních studií a celou řadou dalších členů společnosti se ale v žádném případě dělit nikterak nehodlám, a pokud by čirou náhodou zmizeli na pustý ostrov tito lidé, brečet pro ně rozhodně nebudu.

Tož asi tolik k té potřebě společnosti …