Příběh bezpráví – Josef Korbel

27. červen je oficiálně Dnem památky obětí komunistického režimu. Tohoto dne byla popravena Milada Horáková, která se tomuto totalitnímu zřízení stavěla aktivně na odpor. Chtěl bych přispět k uctění památky všech obětí komunistické ideologie vzpomínkou na mimořádného člověka, který byl zatčen, vězněn a mučen v kriminále jen proto, že byl aktivním křesťanem. Už to představovalo pro komunisty těžký zločin.

Josef a Erna Korbelovi v uniformě Armády Spásyweb Franka Allnutta

Josef Korbel se narodil 17. ledna 1907 v Praze. Vyrůstal v městečku Přelouči, kde kde jeho otec vlastnil továrnu na zemědělské stroje. Navštěvoval textilní uměleckou průmyslovku a stal se textilním kresličem v Brně. Pak se 25. listopadu 1925 setkal s Armádou spásy a uvěřil v Ježíše Krista jako svého Pána a spasitele. Poté nastoupil do důstojnické školy Armády spásy v Praze a po dobu 22 let pracoval v jejích řadách na Kladně, v Praze, v Plzni, v Ostravě a v Brně. Jeho manželka Erna von Thun se narodila v Solingenu v Německu, až do své svatby v roce 1933 pracovala jako sekretářka na hlavním velitelství Armády spásy v Praze.
Na konci 40. let se manželé Korbelovi s celou rodinou chystali k odjezdu do Jižní Afriky, kde měli začít misijní práci. Den před odjezdem do ciziny v říjnu 1949 byl Josef Korbel zatčen agenty STB a uvězněn. Byl přesvědčen, že ho záhy propustí, že se jedná o omyl, protože nespáchal žádný zločin. Čím se provinil, se dozvěděl až při zinscenovaném soudním procesu. Jeho zločin spočíval v tom, že uměl výborně pracovat s dětmi a mládeží a pro komunistický režim byl nebezpečný tím, že z jeho hlediska mezi mládeži šířil socialistickému zřízení nepřátelskou náboženskou propagandu. Za tento „zločin“ byl odsouzen k 12 rokům vězení, v němž měl být podroben komunistické převýchově – jeho návrat do společnosti ale byl nežádoucí.

Komunistická převýchova spočívala v surovém mlácení, týrání samovazbou v naprosté tmě, ustavičném šikanování. Cyničtí věznitelé ho např. zavřeli do cely, kterou sdílel s nebezpečným duševně nemocným člověkem. Josef Korbel ve své knize „V nepřátelském táboře“ vzpomíná, jak se tohoto člověka napřed děsil, ale nakonec ho přemohl soucit, začal ošetřovat jeho zhnisané rány na nohách, modlil se za něj a nakonec si získal jeho důvěru. Postupně zjistil, že se jedná o komunistického funkcionáře, který skutečně spáchal těžký zločin a trpí výčitkami vědomí (jež do dovedly na práh šílenství), protože udal jiného člověka, kterému nyní hrozila poprava. Byl zoufalý z toho, že ublížil svému příteli a zároveň se nesmírně bál smrti. Korbel si získal jeho důvěru (a šokoval tím dozorce, s nimiž tento člověk vůbec nekomunikoval, vydával jen zvířecí skřeky). Poté s ním dlouho a trpělivě hovořil o Boží lásce a modlil se s ním, až přijal Ježíše Krista a s ním získal vnitřní pokoj. Přiměl ho, aby podepsal své přiznání, poté se jejich osudy rozdělily. Korbel se o mnoho později od jiných spoluvězňů dozvěděl, že tento muž (Miroslav) před komunistickým soudem odvážně svědčil o své víře a upozornil tyto zatvrzelé lidi, že i oni budou jednou stát před soudem Boží spravedlnosti. K překvapení všech porota tohoto muže neodsoudila k trestu smrti a jeho přiznání zachránilo i jeho druha před popravou...
Komunističtí věznitelé uplatňovali různé brutální i rafinované metody, aby zlomili vůli svých vězňů. Korbela převáželi z místa na místo, (asi se báli jeho působení na spoluvězně) přesto se mu dařilo mezi nimi šířit evagelium. Postupně dospíval k pochopení, že v jeho zatčení a uvěznění byl Boží záměr, aby mohl i těmto nejbídnějším, zoufalým lidem zprostředkovat zvěst o Boží lásce a odpuštění. Ale i na něho samého měly tvrdé podmínky vězení zničující vliv. Ve chvílích největšího zoufalství a beznaděje ho ale vždy posílily prožitky a zjevení, díky nimž věděl, že i v této situaci je Bůh s ním: Jednou jej v pracovním táboře krutý dozorce v zimě připoutal zdviženýma rukama k drátěnému oplocení a nechal jej den viset na plotě. Když už zcela umdléval, uviděl, jak se jeho rukou dotýká jiná ruka, ruka přicházející shůry, se stigmatem na zápěstí. Prostoupila jej vlna tepla a pokoje a uvědomil si, že mu dodává sílu Ukřižovaný. Jindy, ještě ve vazbě, se na něj vrhla při výslechu skupina běsnících agentů STB. Korbel se schoulil do klubíčka a v duchu volal o Boží pomoc. Najednou si všiml, že necítí žádné údery – jako by kolem něj byla nějaká nevidtelná bariéra a agenti místo něj se mlátili navzájem. Když viděli, že mu nemohou ublížit, odvedli ho vztekle do cely. Nejhůř mu ale bylo v později samovazbě, kdy zcela ztratil pojem o čase a začal blouznit. Byl zcela vysílený, ztrácel paměť, už ani nebyl schopen se posilovat slovy Bible, protože si na žádný verš z Písma nemohl vzpomenout. Volal k Bohu a ten mu před očima vytvořil zářivý obraz, jehož se mohla jeho mysl chopit a postupně se díky tomu vzpamatoval.

Ve své knize vzpomíná na mnoho spoluvězňů, kteří byli tak jako on nevinní a procházeli podobným utrpením. Jejich osudy ale byly často tragické - jeden z nich zemřel v den, kdy mu bylo oznámeno, že je propuštěn. Jeho srdce, které bylo tolikrát trýzněno, neuneslo tuto radostnou zprávu. Když nakonec Korbela propustili (stalo se to poněkud dříve, než vypršel jeho původní trest, protože se československá vláda zavázala podpisem mezinárodních smluv, že nikoho už nebude věznit za náboženské přesvědčení), byla z něj fyzická i psychická troska. Nemohl najít žádnou práci, jenom fyzickou, a pokud nějakou našel, (mytí oken), omdléval při ní, což vedlo k jeho zranění. Co ho trápilo ještě více, byla skutečnost, že se zcela odcizil své rodině – opouštěl své děti jako malé a když se vrátil, byli již dospělí. Korbelovi měli tři děti: Borise Helmutha, Alenku Eriku a Viktora Gothartta. Komunistické vězení ho připravilo o jejich dětství. Jako následek věznění navíc trpěl nekontrolovatelnými změnami nálad, byl hrubý na svou ženu a děti, takže se ho báli.

Postupem času se ale jeho stav zlepšil, nalezl si zaměstnání jako průvodčí a potom řidič tramvaje – zde nikomu nevadilo, že je ideologicky nespolehlivý. Jeho rodina ovšem nadále trpěla důsledky jeho vězení – děti nemohly studovat, přestože byly talentované. Nepřímým důsledkem komunistické šikany pak byla i smrt nejmladšího syna při vojenské službě, kterou vykonával u pracovních čet a utrpěl během ní smrtelný úraz. V roce 1968, po potlačení "Pražského jara", emigrovala celá rodina na západ. Od května 1969 stáli Josef a Erna Korbelovi v čele sboru Armády spásy v Arbonu ve Švýcarsku. V roce 1971 byli přeloženi do Chicaga, kde pracovali jako evangelisté. V roce 1973 odešli do důchodu, ale ve své práci pokračovali. Konali evangelizační práci i v Austrálii, na Novém Zélandě, na Karibských ostrovech a na Havaji. Během evangelizačního tažení v St. John na Novém Foundlandu dne 2. května 1980 Erna náhle zemřela. Josef Korbel žil v Coloradu v USA. V 80. letech mohl znovu navštívit svou rodnou zem. Po sametové revoluci žil v Praze. Zemřel roku 2002. 

Podle knihy Josefa Korbela V nepřátelském táboře

její obsah je možno si poslechnout na internetu:

http://sotva.blogspot.cz/2011/07/josef-korbel-v-nepratelskem-tabore.html

přidávám ještě zajímavý odkaz se vzpomínkou na J. Korbela v angličtině:

http://www.frankallnutt.com/FS.2010.04.24AndrewCorrieJoe.html

poznámka na okraj: nejstarší syn J. Korbela Boris Helmuth byl později v USA velmi úspěšným podnikatelem, stal se mnohonásobným milionářem. Působil nějakou dobu po roce 1989 i v Československu. Jeho působení u nás je spojeno s úspěchy fotbalového klubu Slavie Praha v 90. letech (byl prvním velkorysým investorem českého fotbalu na klubové úrovni). Znechuceně ale spolupráci se Slavií skončil poté, co byl podveden jejími funkcionáři.