Poznámky k „Homofobii v žákovských kolektivech“ a šikaně dětí

Před nedávnem jsem komentoval výše jmenovanou „metodickou příručku“ pro školy s využitím kritických materiálů, které jsem měl tehdy k dispozici. S určitým odstupem jsem se na danou problematiku podíval znovu (a také tu příručku podrobněji prostudoval). Uvědomil jsem si konečně, co mi na celé té věci připadá nejpodivnější. To, co je nejnápadnější na soudobém směřování podobných státních zásahů do škol, je systematická snaha udělat z nich účinný nástroj ovlivňování dětí a mládeže, a to v tomto případě v oblasti sexuální výchovy.

Když se ohlédnu zpět za roky svého navštěvování nejrůznějších škol ještě za socíku – od základní, přes střední, až po dvě různé vysoké školy, nikdy se nestalo, že bych byl svědkem, či účastníkem nějaké homofóbní šikany, či obtěžování. Popravdě řečeno, otázku pohlavní orientace ani nikdo nepotřeboval řešit, a nevzpomínám si, že by kvůli tomu někdo ze spolužáků trpěl. To ovšem neznamená, že by na nějaké škole k nějaké formě obtěžování, či šikaně občas (spíše vyjímečně) nedocházelo. Jejími „oběťmi“ se však stávali ti spolužáci, kteří se odlišovali spíše svými negativními charakterovými vlastnostmi (např. když „donášeli“ učitelům), nebo nějakým jiným způsobem škodili ostatním. Pokud jde o vztah k nestandardně orientovaným osobám, nemohu zapomenout na vlastní, velmi nepříjemný zážitek z dětství, kdy mne při hraní na hromadě písku na vltavském nábřeží začal obtěžovat homosexuální pedofil. Byl jsem tam tehdy sám a tento úchylák mohl pro mne být velkým nebezpečím. Shodou okolností šla tehdy kolem učitelka z mé základní školy, kterou jsem pozdravil, což dotyčného zvrhlíka tak vylekalo, že zmizel. Domnívám se, že skutečně potřebná osvěta ve školách ve vztahu k úchylným osobám by měla být zaměřena právě na varování před podobnými devianty, kteří zneužívají dětské důvěřivosti a naivity.

Pokud jde o šikanu a obtěžování na dnešních školách, obávám se, že situace je daleko vážnější než v dobách před 25-40 lety, tedy období mých studií. Obtěžování a šikana jsou na školách dnes velmi rozšířené, a to i na školách svým způsobem výběrových, jako jsou gymnázia. Máme s tím sami velmi nepříjemné zkušenosti, protože jedno z našich dětí se stalo její obětí. Náš syn má, jednoduše řečeno, poněkud odlišný způsob chování a komunikace s ostatními. Jeho odlišný způsob chování je i lékařsky popsán, nazývá se Aspergerův syndrom. Ten, kdo se s tímto syndromem narodil, za odlišný způsob svého myšlení, chování a komunikace nemůže (má odlišnou stavbu mozku) a jeho okolí (rodina, spolužáci, přátelé) se musí naučit tyto odlišnosti respektovat. Při správné péči a zdravých vztazích je vysoká pravděpodobnost úspěšného začlenění takového člověka do společnosti. V případě našeho syna se ukázalo, že není schopen vzhledem k své fóbii z cizích lidí navštěvovat normální základní školu, takže jsme využili legislativní možnosti učit jej v domácí škole. Největším úskalím se ukazovalo přezkušování jeho znalostí ve společnosti cizí osoby, ale to se nakonec dalo zvládnout díky výukovým počítačovým programům, ve kterých byl ochoten pracovat i při tomto nezbytném oficiálním zkoušení. Děti s Aspergerovým syndromem se často vyznačují fotografickou pamětí, což je předností i našeho syna – cokoli při výuce slyší, to si pamatuje. Od třetí třídy začal chodit do školičky s jednotřídkou v blízkém městečku – navštěvovalo ji 6 dětí, což byl „kolektiv“, který již v tomto věku zvládal akceptovat. Poté udělal přijímací zkoušky na gymnázium, a ukázalo se, že je schopný existovat i ve větším kolektivu normální třídy. Protože gymnázium znal z předchozích návštěv (studovali tu již 3 starší sourozenci), nebylo toto prostředí pro něj neznámé, což usnadnilo jeho adaptaci. Měli jsme velikou radost, že se mu daří učivo zvládat bez nějakých větších obtíží (má stále vyznamenání). Brzy jsme ale byli velmi zklamáni, když se ukázalo, že ani výběrová škola nezabrání tomu, aby se zde nevyskytovali ubozí jedinci, kteří našeho syna ponižovali a zesměšňovali (jeden z nich ho např. s oblibou oslovoval „to“). Situace se trochu zlepšila, když jsme pohovořili s třídním profesorem a on vysvětlil určité věci o našem synovi jeho spolužákům ve třídě (v době jeho nepřítomnosti kvůli nemoci). Pak se konflikty se spolužáky víceméně urovnaly, ale stále přetrvává určitý problém v tom, že školní pedagogové nemají odborné znalosti a porozumění tomu, že náš syn prostě určité věci vnímá a reaguje na ně odlišně – nikoli z důvodu snahy o to být originální, ale proto, že jeho myšlení prostě funguje jinak. My zase nechceme, aby měl nějaké "papíry", které by z něj vytvářely postiženou osobu. To by se našemu synovi opravdu nelíbilo. Myslím si proto na základě (nejen) našich zkušeností, že by bylo skutečně potřeba zpracovat jiné metodické příručky, takové,  které by reagovaly na potřeby reálně ohrožených dětí v dětském kolektivu, tj. těch, kdo mají objektivní mentální, nebo fyzický handicap či omezení.

Sepisování takových snůšek výmyslů, polopravd a škodlivých, vědecky nepodložených spekulací, které obsahuje ona příručka o homofobii, je buď naprostá pitomost, nebo nebezpečné vymývání mozků. Jako příklad uvedu zde frekventovaný pojem „bisexuální“ – co tento pojem má společného se sexuálním směřováním člověka? Vždyť nejde o nic jiného, než o perverzní chování. Jsem dejme tomu ochoten připustit, že někdo může mít sklony cítit sexuální touhu po osobě stejného pohlaví. Pokud ale nemá problém mít heterosexuální vztah, je třeba nazývat věci pravými jmény – a tím je v tomto případě sexuální zvrácenost.

Co mne ale v této příručce opravdu zaráží, je zde prezentovaný metodický pokyn doslova slídit v soukromí dětí, zjišťovat, jakou mají sexuální orientaci. Je tu také velmi výrazná snaha, aby školy převzaly hlavní úlohu v sexuální výchově dětí a vést je tomu, aby převzaly „politicky korektní postoje“ k lidem s nepřirozenými sexuálními sklony. Podle nejnovějších metodických pokynů se mají děti státem distribuované informace o sexu ve škole dozvídat již od 1. třídy základní školy. Tato snaha začíná mít podobné znaky vytvořit státní dozor nad myšlením lidí, jako v době vlády jedné strany. Jediný rozdíl je v tom, že se do dětí vtlouká trochu jiná ideologie. Já osobně jsem rozhodným zastáncem toho, aby hlavní úlohu ve výchově dětí, včetně oblasti sexuální, sehrávali rodiče dětí. Bez zdravých rodin nemůže být zdravého státu – propagace nepřirozených sexuálních vztahů a jejich kladení na rovnocennou pozici, jako přirozených, heterosexuálních v posledku povede k relativizaci (čti: destrukci) všech hodnot. Proto produkci spisků jako je tento o homofobii nemohu vnímat jinak, než jako nebezpečný záměr narušit samotné základy naší společnosti.