Pohřební lodice krále Artuše

Skoro jako scéna z mého oblíbeného filmu Excalibur mi připadal pohled na loď se záhrobními květy Václava Havla. Ještě nějaký věrný rytíř s lukem a ohnivým šípem chyběl... Asi pan exprezident nemá prsty v inscenaci svého vlastního pohřbu, to by byla absurdita vskutku dokonalá, na druhé straně někdo to všechno musel vymyslet  a někdo schválit. A nejspíš i předem naplánovat - zdravotní stav exprezidentův k velkému optimismu nesváděl a spektakulární třeštění pohřebního týdne jistě nebylo spontánní improvizací.

Čeho jsme se dočkali?

Místo důstojného uctění památky člověka, který je spjat s počátky novodobé postkomunistické existence českého státu, nám byl naservírován podivný eintopf, jehož jednotlivé složky se ani po zběsilém mediálním míchání nespojily - úporná a marná snaha o vzkříšení první republiky a vytvoření legendy "tatíčka" Havla se mísila s takřka orientální pompou, jíž chyběly jen lidské oběti.

Ironická shoda v souběžném načasování skonu prezidenta Kim Čong Ila umožnila nechtěně komické porovnání hrané hysterie národního smutku v totalitní Koreji s podobně přehnaným farizejským kvílením v českých "svobodných" médiích. 

Nefalšovaných projevů upřímného smutku bylo naštěstí více než dost, a zde vidím ten pozitivní skrytý význam reakcí na Havlův skon:

Nešlo ani tak o odchod samotného Václava Havla, jehož dílo ve skutečnosti málokdo četl a jehož státnický věhlas v tuzemsku vlastně nijak hvězdný nebyl. 

Šlo o odchod symbolu změny - a pokud lidé plakali a litovali odchodu symbolu změny, tak jim na té změně záleží. Navzdory "blbé" náladě a žbrblání si návrat starých časů nepřejí. A to je víc než dobře.