Jak jsem potkal brouky (Díl XXXIV. - Rokycansko - Kokotské rybníky)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

Za poznání, že je broučí a obecně hmyzí svět nesmírně bohatý a skrývá se v něm spousta krasavců okem leckdy takřka nepostřehnutelných, kteří vyniknou jako šperky teprve v objektivu šikovného fotografa s kvalitním vybavením a bezmeznou trpělivostí, za toto poznání vděčím svému synovi Jakubovi.

S jeho svolením se pokusím sérií blogů, v nichž jeho fotografie oději slovy, přiblížit krásu tvorů maličkých, leč všudypřítomných. Pro zachování jistého řádu zveřejním v každém dílu zajímavosti z jedné konkrétní lokality a občas si pro zpestření dopřejeme speciální téma.

Severozápadně od Rokycan leží Litohlavy a severozápadně od Litohlav, v údolí mezi třemi vrchy, bývala ve středověku ves Kokot (Kokotsko), ležící na rušné obchodní stezce z Německa do Prahy. Kdysi významná trhová obec  zanikla během zmatků pohusitského interregna a dnes ji připomínají Horní a Dolní Kokotský rybník.

Název místa i rybníků zní našemu uchu poněkud nemravně, historický původ jména je ovšem nevinný. Inspirací byla zřejmě okolní krajina s vyčnívajícími kamennými hřbety, které připomínaly kohoutí (kokotí) hřebínek.

Kokotské rybníky jsou vyhlášené především jako žabí rezervace, hemžící se velkým množstvím těchto populárních obojživelníků. Je zde ale i hojnost brouků, vážek, šídel a jiného hmyzu.

Naše srpnová výprava měla takřka monotematický ráz, díky neuvěřitelně početným a druhově rozmanitým koloniím nejrůznějších ploštic, kněžic a další příbuzné havěti.

Mandelinku nádhernou, milovnici hluchavkovitých rostlin, jsme potkali už v Zábělé. Objevuje se od konce jara až do začátku podzimu, s vrcholem výskytu koncem léta. Na Kokotsku se v tomto ideálním čase nacházela ve velkém množství a mnoha barevných variantách:

Mandelinka nádherná

Malinkatý dřepčík žije na bodlácích, a to jak v larválním stadiu, tak jako dospělec:

Dřepčík - Neocrepidodera transversa

Krytohlav dává přednost třezalce a vytváří různé barevné formy od žluté a bílé po téměř černé jedince. Náš úlovek je typicky zbarvený exemplář:

Krytohlav- Cryptocephalus moraei

Pýchavkovník je druh z červeného seznamu. Je zajímavé, že se nám ho povedlo najít na volném prostranství. Obvykle se zdržuje na plesnivých kládách a pařezech a při přesunu z místa na místo ho nevídáme:

Pýchavkovník červcový

Na pýchavkovníka navazují jemu příbuzná slunéčka. Slunéčko východní už jsme prezentovali několikrát, na našem párečku je opět vidět udivující barevná rozmanitost druhu:

Slunéčko východní

A tady máme zástupce našich klasických slunéček sedmitečných, která se zdržovala v jiné části lesa, než slunéčka východní:

Slunéčko sedmitečné

Slunéčko horské, navzdory svému názvu, nežije jen na horách, ale i v dolinách:

Slunéčko horské

Výjev poněkud morbidní, zároveň zajímavý. Pozůstatky netopýra na kraji lesní pěšiny, na nichž pracuje hrobařík. Vypadá to, že už netopýra začal zbavovat srsti. Samotné pohřbívání probíhá postupným nadzvihováním mrtvolky a vyhrabáváním hlíny pod ní, až se nakonec propadne do jakési krypty, kde ji hrobařík upraví do koule, ze které pak krmí larvy:

Netopýr a hrobařík

Počíná si jako zkušený patolog:

Hrobařík malý

Tesařík obecný je náš starý známý, ale samečka jsme už docela dlouho neviděli. Teď nám to vynahradil tento vzorný exemplář:

Tesařík obecný - samec

Zlatým hřebem výpravy, co do velikosti a ochoty pózovat, byl nepochybně výstavní tesařík borový. Je to spíše noční druh, ale nezřídka poletuje i ve dne. Létá pomalu a poněkud těžkopádně:

Tesařík borový

To je on, jehož jsme v minulém dílu poměřovali s dvacetikorunou. Potěšme se opět jeho urostlou postavou:

Tesařík borový

Odhodlaný a sebevědomý:

Tesařík borový

Poslední brouk dnešní přehlídky je stehenáč Chrysanthia viridissima, kterého často vídáme na miříkovitých květech, an sosá nektar. Navzdory latinskému jménu (viridissima = nejzelenější) je tento exemplář červený:

Stehenáč - Chrysanthia viridissima

Ploštička pestrá uvádí nejmalebnější část dnešní galerie. Na rozdíl od smrdutých ploštic vylučuje tento druh příjemnou vůni:

Ploštička pestrá

Další černočervená atrakce s poněkud jiným vzorem. Vroubenkovka červená je dost podobná ruměnici, ale je štíhlejší a létá. Je značně teplomilná a má ráda osluněná místa:

Vroubenkovka červená

Vroubenka smrdutá je velmi běžný druh, vyskytující se často masově na šťovíku, a to jak na suchých stanovištích, tak i na březích potoků a řek:

Vroubenka smrdutá - nymfa

A jsme opět v církevních kruzích. Kněžice chlupatá je velmi nápadná jak barvou těla, tak tykadly. Často bývá na různých plodech a navzdory luznému zjevu patří bohužel k druhům nevábně vonícím. Plody po její návštěvě páchnou a nejsou k jídlu:

Kněžice chlupatá

Kněžici rudonohou nacházíme ve velkém množství na kmenech různých stromů. Je to univerzální konzument, živí se vysáváním drobného hmyzu i sáním rostlinných šťáv:

Kněžice rudonohá

Kněžice rohatá je další barevně proměnlivý druh. Jak je na záběru vidět, vyskytuje se na květech:

Kněžice rohatá

Kněžice zelná žije na brukvovitých rostlinách, na jejichž šťávě si pochutnává. Světlé skvrny mají různou barvu, od zelené po červenou:

Kněžice zelná

A konečně kněžice páskovaná, nezaměnitelný, hodně teplomilný druh preferující lokality stepního charakteru. V červenci a srpnu je velmi hojná. U dolního rybníka se pod nimi některé rostliny doslova prohýbaly:

Kněžice páskovaná

Krásná saranče zaujme výraznou červenou skvrnou. Vyfotografovaný exemplář má zkrácená křídla a je neschopen letu, vyskytují se ale i jedinci s plně vyvinutými křídly:

Saranče zlatozelená

Pilořitka se činí - právě klade vajíčka do dřeva. Vyhledává ležící smrkové kmeny, čerstvě poražené dřevo je pro ni velké lákadlo. Dokáže ho hodně poškodit, a to nejenom vyžíráním chodbiček, ale také tím, že do něj zanese spory hub, které pak chodbičkami prorůstají:

Pilořitka velká

I pilořitky mají svého mistra. Má na ně spadeno lumek veliký, který poletuje z klády na kládu a vyhledává jejich larvy. Do nich klade vajíčka, na každou larvu připadá pouze jediné. Nepohrdne případně ani larvou větších druhů tesaříků. Dravá larva lumka si pak při konzumaci dává velký pozor, aby hostitelská larva vydržela naživu co nejdéle. Kdyby ji zahubila příliš rychle, přijde o zdroj potravy:

Lumek veliký

Část snímků z nečekaně plodné výpravy jsme dnes ponechali v šuplíčku, na Kokotsko se tedy příležitostně vrátíme. Nyní ale chutě do Zlína, či spíše na Zlín (XXXV. díl)