Stále ještě jsme schopni zabít na povel

Celý život se snažíme někomu zavděčit, nejprve jsou to rodiče, později často učitelé ve školce, na základní škole, o několik let později např. nadřízený v práci, ale i kolega, kamarád či soused. Jsme odměňováni za svoji poslušnost a naopak trestání za neposlušnost. Co následuje, když třeba ve druhé třídě na základce přijde paní učitelka do třídy, všichni žáci vycvičeni povstanou do pozoru a jeden z žáků zůstane sedět? Bude patřičně potrestán, protože porušil ona zažitá pravidla. "A to se nesmí!" Takovouto poslušnost si přenášíme i do dospělého života. V práci víme, že musíme poslouchat alespoň na oko, jinak budeme potrestáni. A víme, že pokud se budeme chovat tak, jak se po nás chce, třeba dostaneme odměnu... třeba nám někdy zvýší plat, nebo se o nás někdo pochvalně zmíní před kolegy. Co všechno jsme schopni udělat, jestliže dostaneme něco příkazem od někoho, kdo pro nás představuje autoritu? Byli byste schopni zabít někoho neznámého, pokud by Vám to někdo přikázal? Myslíte si, že ne? Třeba Vás překvapí, že možná až 85 % z nás by bylo schopno někoho zabít na povel. 

Stále ještě jsme schopni zabít na povel. Milgramův experiment.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Milgram_k%C3%

Příští rok to bude 70 let od konce 2. světové války. Co se tehdy dělo, bylo ztělesnění zla. Stačí si přečíst Franklovu knihu A přesto říci životu ano a člověk může být vděčný, že  se nenarodil před 2. sv. válkou v horším případě jako Žid. Jak je ale možné, že nacisti dokázali zabíjet milióny lidí? Představte si, že jste nacista - na chvíli - a máte poslat někoho nevinného (třeba dítě, nebo jeho matku) do plynu. Dokázali byste to? Jaktože to ty lidi dokázali? 

Tuto otázku si kladlo po válce hned několik psychologů a snažili se přijít na to, jak je možné, že někdo dokáže chladnokrevně vraždit lidi na povel. Nejdál došel na počátku 60. let 20. století se svým experimentem Stanley Milgram. Dle mého názoru se jedná o vůbec nejzajímavější psychologický experiment, o kterém jsem se učil až při studiu psychologie podnikání na VŠE. Většinu posluchačů výsledky tohoto experimentu doslova šokovaly (včetně mě) a jsem přesvědčen, že bychom si měli položit v té souvislosti ještě jednu otázku: Co je třeba dělat jinak, aby se jednou výsledky experimentu změnily?

O co vlastně v experimentu šlo?

Zjednodušeně o snahu zbavit se zodpovědnosti. Jednoduše, pokud autorita - v tomto případě vědec - příkázala testovanému, aby potrestal "žáka" elektrickým šokem (!), udělal to. A nejvíc šokující právě je, že naprosto všichni testovaní "učitelé" došli s trestem k hranici 300 V a 63 % z nich dokonce až do samotného konce - tedy ke třem elektrickým šokům jako trest pod palbou 450 V. Prozaicky řečeno naprostá většina ze zkoumaných osob (by) byla schopna na povel vědce zabít zkoušeného žáka elektrickým proudem, pokud nesprávně odpověděl na nějakou otázku. A nikdo z těchto testovaných "učitelů" se ani nešel přesvědčit, jak na tom potrestaný "žák" fyzicky je. 

Myslíte si, že to není možné? Nebo že dnes už by byly výsledky jiné? Možná Vás zaujme, že v roce 2008 byl pokus zopakován téměř s identickými výsledky. 

Nic se nezměnilo. Pokud nám někdo, kdo má na nás vliv, z koho cítíme nějakou moc, kdo je pro nás autorita (třeba proto, že nosí uniformu, bílý plášť, nebo má nějakou pozici, titul, nebo se tváří dostatečně přísně a důležitě), něco přikáže, uleví se nám! Nemusíme totiž na sebe brát zodpovědnost za své činy - dostali jsme to totiž příkazem. A pokud třeba i někoho zabijeme, tak co no - vždyť to byl rozkaz od nadřízeného. A my jsme ho "JENOM" vykonali. 

Pokud v nějaké firmě dostane asistentka nařízeno od šéfa, aby uvařila kávu obchodnímu partnerovi, asi není na místě se bouřit a myslet si, že nyní vykonává nebezpečný povel od autority. Problém nastává tehdy, když člověk pouze slepě realizuje rozkazy, aniž by se zamyslel nad tím, jestli není pouze nástrojem pro páchání nějakého zla. Zpočátku možná drobného, nevinného, později ale třeba i toho nejhoršího. 

"Ještě jednou to neuděláš, jak Ti říkám, zbiju Tě.", "Stoupni si, nebo dostaneš poznámku." "Jestli nechceš tuhle práci dělat, můžeš jít. Je tady spousta jinejch, co to budou dělat rádi."  "Ty chceš začít podnikat? Jestli o všechno přijdeš, za mnou potom nechoď.""Přišla jsi do jiného stavu, přeci si nenecháš zkazit život." "Už mě to nebaví, kašlu na Tebe (najdi si jiného kamaráda)." "Já Ti říkám, že půjdeš studovat práva!" "Tohle je rozkaz!"

Nebyli jsme vychováni, abychom se ptali. Mnoho lidí se ještě dnes pohoršuje nad tím, když dítěti vysvětlujete, místo, abyste na něj pouze a jednoduše zvýšili hlas, nebo ho potrestali výpraskem. S rodiči, učiteli a šéfem se nediskutuje. Policajtovi radši neodporujeme, nebo si na nás něco najde. Prostě radši stáhneme "ocas mezi nohy", když nám hrozí trest, a slepě vykonáme, co je nám přikázáno. 

Jednou se mi svěřil jeden známý, že jeho syn se začal bát vody po pár týdnech, co ho dali do školky. A později vyšlo najevo, že ho zřejmě jedna z učitelek potrestala za to, že se pokakal, tím, že jej osprchovala ve studené vodě. Když jsem se známého zeptal, zda si o tom se synem promluvil, řekl mi: "To by mi stejně neřek." Ale byl si celkem jistý, jiného kluka prý takto taky trestali. Rodiče to prý ale stejně neřeší, nemají údajně jak. 

Co se musí stát, abychom začali jednat? Nestačí, že začne někdo páchat násilí na našich dětech? Nestačí, že nám někdo začne přikazovat, abychom někoho (třeba ještě nenarozeného) usmrtili? Byli bychom schopni zabít i sami sebe na povel? Zřejmě ano. Jsme paralizováni i z konfrontace s učitelkou ve školce, pokud neadekvátně trestá naše dítě, natož pokud "nad námi" stojí někdo v uniformě a má za pasem pistoli. Kam to ale povede, pokud nás bude šikanovat policajt za drobný přestupek, nebo za to, že nemáme náhradní žárovky? Kam to povede, když dopustíme, aby zakomplexovaný učitel šikanoval naše děti? Kam to povede, pokud se žena bude bát vzepřít rodičům a půjde na potrat, protože jí to přikázali? Není to tak dávno - pouze 70 let - a muselo kvůli nesmyslným povelům jednoho šílence umřít více než 62 mil. lidí na celém světě a to jenom proto, že se mu ze začátku, kdy ještě neměl šílenou moc, nikdo nebyl schopen postavit. Nestačí snad takové číslo, aby se něco v nás změnilo?

Dá se očekávát, že pro mnoho lidí může být i Milgramův experiment pohodlnou výmluvou, proč nebojují se zlem, se kterým se v životě setkají. "Vždyť je to vlastně běžná lidská vlastnost, kterou opakovaně prokázali psychologové." Všem těmto jedincům doporučuji zhlédnout film Ondskan (2003, Švédsko) a také si položit následující otázky.

Kdo páchá větší zlo: Otec, který týrá svého syna, nebo matka, která tomu tiše přihlíží? Učitelka, která šikanuje svého žáka, nebo rodič, který nezasáhne, i když to ví či tuší? Šílenec, který možná měl kruté dětství, a teď dává šílené rozkazy, aby si něco v sobě "léčil", nebo ten, kdo ty šílené rozkazy vykonává?

Pro to, aby mohl plevel růst a zničit všechno okolo, stačí jediné. Nevšímat si ho.