O tom, jak koronavirus SARS-CoV-2 odhalil naše charaktery

Říká se, že peníze kazí charakter. Nesouhlasím s touto myšlenkou. Myslím si, že peníze charakter nekazí. Charakter je, nebo není. Peníze jej odhalují. A podobně zafungoval i kontakt člověka s koronavirovou krizí. 

Ve stabilním, relativně bezproblémovém prostředí se o charakteru člověka příliš nedozvíme. V ekonomické teorii se píše o jedné zajímavé myšlence: Kdybyste dali do prázdné místnosti tiskárnu na peníze a nabídli tajně lidem, že si mohou jít do této místnosti vytisknout libovolné množství peněz, aniž by se to kdokoliv jiný dozvěděl, udělala by to naprostá většina. Téměř nikdo by v tu danou chvíli nepomyslel, jak se jeho chování projeví na makroekonomické úrovni, téměř nikdo by nemyslel na inflaci, tedy na to, že právě díky tisknutí peněz ztratí tyto peníze hodnotu. 

Tento princip, který by se dal nazvat třeba "co mi je po druhých" funguje i v mnoha různých krizových okamžicích a může vést až ke zrození čistého zla. Druhá světová válka byla ukázkou takového čistého zla. Na druhé straně však přinesla řadu svědectví, že je v lidech ukryto i to nejčistší dobro. Změněné podmínky dovedly některé lidi k rozhodnutí stát se děsivými monstry a naopak na druhé straně dokázali někteří jiní lidé neuvěřitelně hrdinské činy. Byli ochotni riskovat život svůj a svých nejbližších za pomoc druhým (často naprosto cizím) lidem. Představa pronásledování, mučení, vyhlazování, poprav, vypalování vesnic, zabíjení dětí apod. neodradila některé skutečné lidské charaktery od toho, aby bojovaly proti zlu, obětovaly se pro svobodu a vytvořily tak lepší budoucnost.

Jakákoliv krizová či nouzová situace je vlastně změna okolních podmínek, ve kterých člověk může ukázat a často i zřetelně ukáže, kým ve skutečnosti je: jak myslí, jaké uznává hodnoty, jaké má životní priority, pro co je ochoten bojovat, co je schopen obětovat a zároveň co není ochoten obětovat, co dělat nebude a čemu se raději vyhne. 

Někteří hosté diskuzních pořadů za posledních 17 měsíců přirovnávali koronavirovou krizi k válce. Myslím si však, že válka je opravdu mnohem větší hnus, než boj proti koronaviru SARS-CoV2. A to především z toho důvodu, že na začátku každé války stojí vždy rozhodnutí nějakého zvláštně pokřiveného lidského ega. I přesto nám tento koronavirus pomohl nakouknout, co se skrývá pod tou naší lidskou rouškou, za kterou se tak rádi občas všichni schováváme. Myslím, že jednou za čas je výhodné i tuto pomyslnou roušku sundat a všimnout si například, že:

Máš sousedy, kteří neváhají a nabídnou se, že budou šít roušky, a ostatní jim ochotně vozí látky, které by se pro to hodily. 

Existují studenti medicíny a střední zdravotní školy, kteří nabídnou svůj čas a energii na pomoc nemocným, a to zcela zadarmo. 

V našem zdravotnictví je spoustu doktorů, sester a dalších pracovníků, kteří nejsou v záři reflektorů a kteří - když je potřeba - budou sloužit dlouhé přesčasy v respirátorech a skafandrech, aby zachraňovali život druhým lidem. 

Existují podnikatelé, kteří v okamžiku, kdy jim hrozí zhroucení jejich životního byznysu, nabídnou svoje výrobky a služby nezištně tam, kde je to v danou chvíli potřeba. 

Máš ve svém okolí skutečné přátele, kteří se tě zeptají s upřímným zájmem, jak se máš a zda jsi zdravý. 

Mohli jsme vidět také, že:

Existují lidé, kteří si definují slovo demokracie, jak se jim to v danou chvíli hodí, a tak přeci nebudou dodržovat určitá pravidla - už jen proto, že mají nějakou pozici, moc či pocit o své vlastní nadřazenosti, vyšší inteligenci apod. Nebo si alespoň tato pravidla nějak přizpůsobí, aby nad tím vším nějak vyzráli. 

Existuji pracovníci, kteří když díky lockdownu získají několikaměsíční volno dobře placené z veřejných financí, místo toho, aby něco produktivního vytvořili, raději si trénují rétoriku, jak těžké to měli. 

Existují lidé, kteří - dokud nemají oni sami problém - domnívají si, že jim se něco takového nemůže stát. 

Jsou na významných postech lidé, kteří dokáží sebevědomě prezentovat vlastní domněnky jako fakta, bez ohledu na to, jaké to bude mít další dopady... a to třeba jen proto, aby si udělali reklamu pro svoji vlastní značku.

Pro někoho je starý člověk, obtloustlý člověk, dlouhodobě nemocný člověk či jinak ohrožený člověk někým, koho můžeme přeci klidně vystavit procesu přirozeného výběru. 

A pak si nemůžeme nevšimnout poodhalení jistých světonázorů, a tak jsme mohli slyšet např. následující myšlenkové konstrukce:

"Je to všechno jenom byznys. Vydělají na nás farmaceutické firmy, politici, média..."

"Žádnej covid neexistuje."

"Umřeli pouze slabí a nemocní."

"Je to všechno zmanipulovaný."

"Oni nás ovládají."

Přijde mi jako zajímavý námět na psychologicko-sociologický výzkum hledat odpověď na otázku, proč si někdo myslí, že celý svět ovládá pár vyvolených. S podobným myšlenkovým produktem jsem se setkával i v době finanční krize. Stejně tak je zajímavé, že někteří lidé dokáží odsuzovat, když jiní lidé vydělají peníze díky tomu, že třeba začnou vyrábět respirátory, nebo vyvinou vakcínu. A jak se vlastně žije člověku, který nevěří ani faktům, které jsou z tzv. hlavního proudu, protože uvěřil článku z pochybného zdroje?

Víra, přesvědčení a myšlenkové vzorce vždy souvisí s tím, jaké informační zdroje člověk konzumuje: zda kouká na televizi, jaké sleduje pořady, koho poslouchá, s kým tráví čas, jaké knihy čte apod. Když už si vytvoříme nějaké přesvědčení, uděláme vše pro to, abychom si ho obhájili za všech okolností. A to i v situaci, kdy riskujeme zdraví, vztahy, krach v podnikání apod. Hlavně když máme viníka. I v době této koronavirové krize jsme měli možnost výběru, proto jsme mohli slyšet:

"Kvůli lockdownu jsem přestal cvičit." nebo "V lockdownu jsem začal více cvičit."

"Kvůli koronaviru jsem přerušil kontakt s přáteli." nebo "V době lockdownu jsem mnohem více komunikoval s přáteli."

"V lockdownu se zhoršil můj vztah s rodinou." nebo "V době lockdownu jsem měl mnohem více času na děti a celou rodinu."

"Kvůli koronaviru jsem zkrachoval." nebo "Díky koronaviru jsem si našel lepší práci."

Uplynulých 17 měsíců bylo šíleně divokých. Lidské výkony byly v této době (1) neskutečně potěšující a inspirativní, (2) nudně očekávatelné, ale i (3) smutné a podprůměrné. Říká se, že historie se opakuje pokaždé trochu jinak a že když se z ní nepoučíme, jsme odsouzeni si ji zopakovat. Nevím, zda jsme se z covidu poučili a zda bychom podobnou zdravotní krizi zvládli lépe - jako jednotlivci, komunita, stát či svět. Myslím, že ano... snad ano. Přál bych si každopádně, kdybychom se v krizových okamžicích, spíše než zdokonalovali v hledání viníka, naučili něco o svém charakteru. Přál bych si, abychom si svůj charakter dokázali včas vybudovat, zlepšovat a když bude potřeba, nebáli se ho ukázat... o něco lépe než doposud.