Blíží se vysvědčení! Známky, nebo slovní hodnocení? Nebo něco mnohem podstatnějšího?

11. března 2020, děti doma ze školy, vzdálená výuka on-line, v některých školách denně, jinde pár hodin týdně, jinde vůbec. V některých školách okamžitě po zavření škol...

...v jiných školách po dlouhých týdnech pouhého zadávání úkolů e-mailem a opět v některých školách do teď stále učitelé na on-line výuku nepřešli. Určitě ale mají i tyto školy dostatečně neprůstřelné alibi. 

A co tedy současná situace odkryla za problém v českém školství? Např. pan senátor Drahoš se domnívá, že se nyní ukázalo, že by školy měly méně hodnotit známkami a více by měly využívat slovní hodnocení. Dokonce napsal otevřený dopis panu ministru školství. Ten to pak zmínil na tiskovce a doporučil učitelům, jak by měli nyní hodnotit děti. 

Jedna paní učitelka dokonce musela řešit dost nepříjemnou situaci: jedna ze žaček jí neposílá vypracované úkoly a nepřipojuje se na on-line výuku. A tak si paní učitelka nedokáže představit, že jí může dát na vysvědčení jako nejhorší známku trojku. Tuto paní učitelku to dovedlo k takové frustraci, že o tom napsala paní Jílkové, aby se na to zeptala pana ministra 7. května ve svém pořadu Máte slovo. 

No, není to jednoduchá doba. Jak ty žáky hodnotit? Blíží se období vysvědčení - období, kdy je třeba žáky ohodnotit! Co jim dát za známku, anebo snad psát slovní hodnocení? Ale to zase zabere dost času. A co do toho hodnocení napsat, když se s nimi někteří učitelé vlastně vůbec neviděli, nebo jen na pár hodin týdně, a to ještě vzdáleně?

Diskuze na téma, jak nelépe hodnotit žáky, není nedůležitá. Vždyť právě hodnocení dětí má vést k tomu, aby byli žáci a studenti dostatečně motivováni podávat nejlepší výkony a jednou byli kvalitně připraveni na své budoucí povolání. Takže spravedlivý způsob hodnocení žáků je jedním z prostředků, který ovlivňuje dosažení jednoho z cílů, které jsou uvedeny v §2  školského zákona. A to je vážná věc!

Neodkryla krize ještě něco úplně jiného v českém školství?

Možná je slovní hodnocení v něčem lepší než známka, ale nepřijde mi až tak zásadní, zda dítě ze školy přinese jedničku, dvojku nebo čtyřku, anebo nějaký hodnotící text. Mnohem důležitější je, KDO hodnocení poskytuje a zda skutečně splní svůj účel. Hodnocení ze strany učitele určitě ovlivňuje (vnitřní) motivaci žáků, a tak se na něm dá také mnoho pokazit. Dobrý učitel nevyužije k poskytnutí zpětné vazby pouze jeden nástroj. Dobrý učitel ví, jak má svého studenta motivovat, a poradí si určitě i v této situaci. 

Současná krize neukázala, že zastaralým způsobem hodnotíme žáky, ale že naprosto vůbec nehodnotíme školy a učitele! Že nesrovnáváme, nestanovujeme referenční kritéria, nevyhlašujeme nejlepšího učitele na škole, v kraji, v republice. Neporovnáváme školy, nesestavujeme žebříčky základních a středních škol v kraji, v republice atd. 

Nyní si snad všimli naprosto všichni a tedy snad i pan ministr, že jsou mezi školami a učiteli propastné rozdíly. A proto mě překvapuje, že se ministr školství chytnul na diskuzi o způsobu hodnocení žáků, než aby inicioval diskuzi o způsobu a formě hodnocení škol a učitelů. 

Jsem názoru, že kdybychom jednoho žáka svěřili na pět let dobrému učiteli, průměrnému učiteli a podprůměrnému učiteli, viděli bychom za pět let propastné rozdíly. A jsem názoru, že by i jinak měli být tito učitelé hodnocení. Průměrný, ať má třeba průměrný plat. Ten dobrý, ať má mnohem více a ten podprůměrný by měl ve školství skončit. 

Učitel, který se denně připravuje na výuku, odučí několik hodin prostřednictvím videokonferencí a poskytuje spravedlivou a motivující zpětnou vazbu dětem na jejich vypracovaná cvičení - tedy dělá svoji práci - by prostě neměl být hodnocen stejně jako učitel, který dodnes posílá rodičům žáků jednou týdně e-mail se seznamem toho, co mají své děti naučit. 

Škola, která dokázala ze dne na den vypracovat strategii výuky v novém prostředí, spojila se s rodiči a vytvořila kvalitní zázemí pro své učitele by měla být hodnocena lépe než škola, která poslala rodičům text o tom, jak je situace pro všechny nová a za měsíc či dva se v zásadě nikam neposunula.

V podnikání se situace projasnila okamžitě. Kdo nic neudělal, zůstal bez příjmů. Ve školství je situace extrémně nespravedlivá. Dobrý, pracovitý, snaživý učitel má podobný plat jako špatný, lenivý či vyhořelý "učitel". Jenomže dobrý učitel je k nezaplacení a špatný učitel by měl platit za škody, které způsobí. A že těch škod může napáchat opravdu hodně, toho je odborná literatura plná. Bohužel tady odpovědnost za škody v praxi nefunguje. 

A co průměrný učitel, kterých je bezpochyby nejvíce? Jak je motivovaný k tomu, aby se stal dobrým nebo výborným? Tím, že zjistí, že ten, kdo se snaží, získá stejně jako ten podprůměrný, akorát ho to stojí více úsilí? 

Nechtělo by to už konečně změnu, pane ministře?

Co třeba pravidelně vyhodnocovat rozvoj žáků a studentů, za který jsou školy odpovědné ze zákona? A podle toho nastavovat finanční odměnu pro učitele a rozpočet škol? 

Určitě by se hodnocení škol a učitelů mělo zaměřovat na to, jak děti pod vedením svých učitelů a školy osobnostně rostou, jak se zdokonalují, rozvíjejí, jak získávají potřebné zdravé sebevědomí, jak se zlepšují ve vyjadřování, správné argumentace, jak si rozšířili své komunikační dovednosti v mateřském jazyce a v angličtině a další zručnosti. Tedy - jak rostou v tom, co SKUTEČNĚ budou jednou na trhu práce a podnikání potřebovat. Není už čas pochopit, že české školství nemá žáky a studenty připravovat na účast v AZ kvízu, ale na konkurenční boj na evropském trhu práce?

Umíte si představit tu změnu? Plat učitele férově nastavený podle kvality učitele a jeho výsledků, nikoliv podle platových tříd, počtu odučených let apod? A co třeba situace, kdy kvalitní učitel získá nadstandardní odměnu za to, že své dovednosti bude učit ostatní učitele?

Já si v tomto novém světe umím představit, že by bylo naprosto zbytečné vést diskuzi o známkách nebo slovním hodnocení. Tím bychom nemuseli ztrácet čas. Protože vzdělání dětí by bylo prostě meřitelně na výrazně vyšší úrovni než nyní bez ohledu na to, zda by nosilo domů známky či slovní hodnocení. A to jednoduše proto, že by naše děti učili kvalitnější, motivovanější, připravenější, stále se rozvíjející a tedy i lépe ohodnocení učitelé. Školství je snad jediný sektor, kde EU neřeší genderovou nevyváženost a jiný způsob hodnocení učitelů by tuto nerovnováhu pravděpodobně sám vyřešil, což by opět zlepšilo výsledky žáků. 

Myslíte, pane ministře, že na takovou změnu nazrál čas, nebo se budeme držet všudypřítomného a tak moc v naší kotlině oblíbeného alibismu a budeme se raději zase ve školství zabývat automaty na chodbách, preventivními programy a známkami?