Příběh mojí kariéry aneb dokážete cokoliv

Nedávno mi jeden člověk vyprávěl fascinující příběh o tom, jak nemohl najít brigádu a tak vytiskl životopisy, na kole objel asi 50 firem v okolí a životopis jim předal. Na rozdíl od ostatních hledajících, kteří seděli doma, dostal hned několik nabídek. Rozhodl jsem se proto pro inspiraci sepsat příběh mojí kariéry.

Když mi bylo asi 18 let, tak jsem neuměl vůbec nic. Jediné, co jsem mohl počítat jako výhodu na svojí straně byla moje vysoce nadprůměrná empatie a schopnost jednat s lidmi. Byl jsem proto zlákán k finančnímu poradenství, protože tam na začátku není, kromě schopnosti jednat s lidmi, celkem nic potřeba. Úspěšně jsem absolvoval pohovor, trénink i certifikaci a pln nadšení jsem se pustil do práce. Za 9 měsíců jsem si vydělal celkem asi 16 tis. korun. Přičemž jsem musel dávat tisícovku mamce na nájem a mé náklady na mobil byly často i přes dva tisíce. Pamatuji si, že jsem někdy jedl jen 3 škvarkové placky denně.

Pak mi maminka jednoho dne koncem listopadu oznámila, že od ledna jí budu dávat na nájem férový díl, což znamenalo pět tisíc korun měsíčně. Pro mě naprosto nepředstavitelná částka. Pamatuji si, že jsem si říkal, kde to asi seženu. Pak jsem si vzpomněl, že kamarád dělal u McDonalda, a že nástupní plat tam je něco kolem devíti tisíc čistého. Nu což, když nemáte na dovolenou v Karibiku, spokojíte se i s Bulharskem. Šel jsem tedy na pohovor a manažer mě přijal. Hurá.

Naštěstí mi večer před podepsáním smlouvy zavolal kamarád pracující v jedné prestižní firmě s tím, že hledají brigádníka na oddělení Lidských zdrojů. Nevěděl jsem přesně o co se jedná, ale všechno je lepší než obracet hamburgery. Druhý den jsem šel na pohovor. Manažer se mě ptal na to, co představuji pod prací na „HR“. Řekl jsem, že to je práce s lidmi… (to je mimo jiné i např. pošťák nebo pokladní v Albertu). O HR jsem prostě věděl kulové. Pak se mě zeptal, co považuji za nejdůležitější vlastnost pro personalistu. Nenapadlo mě nic lepšího, než komunikace a naslouchání. Alespoň v tomhle jsem se trefil.

Přijali mě s nástupem ihned a „zajímavou“ prací, která se sestávala se zakládání stovek papírů do personálních složek a občasné vydávání stravenek zaměstnancům. Pil jsem litr a půl Coca Coly denně, abych tu nudu nějak zvládnul. Byl jsem si vědom toho, že přede mnou na té pozici bylo několik brigádníků a po mě jich tam asi taky pár bude. Proto jsem se rozhodl, že budu výjimečný, že budu brigádníkem, jakého svět dosud neviděl. Pochopil jsem totiž, že tohle je moje veliká šance to bez vysoké školy v životě někam dotáhnout.

Krátké intermezzo: Proč jsem z gymplem nešel na vysokou školu? Pochopil jsem, že by mě při mé touze něco dokázat akorát zdržovala. Vždy jsem věděl, že jediné, co umím je jednat s lidmi a rozvíjení této schopnosti, která mne dnes živí by mě na žádné výšce nenaučili tak, jako mě tomu naučil život.

Tak jsem tedy započal se svým plánem super brigádníka. Vždy když jsem si dodělal svojí práci, tak místo toho, abych civěl do počítače a četl si zprávy, tak jsem obíhal své kolegy z oddělení a ptal se jich zda jim nemůžu s něčím pomoct. Divili byste se, ale za celý den jsem se často nezastavil. Každý z mých 25 kolegů měl nějakou práci, co ho nebavila a proč ji nedat šikovnému brigádníkovi. Na oplátku mi vždy věnovali chvilku času, aby mi vysvětlili v čem spočívá jejich práce.

Pamatuji si, jak mě šéf často musel vyhazovat domů po deseti i více hodinách práce. Kdybych mohl, snad bych tam i spal. Po měsíci se mnou udělal dohodu, že při dohodnutém úvazku čtyři hodiny denně mi povoluje pracovat maximálně osm hodin denně, abych jim prý nekazil budget.

Za další měsíc a půl si se mnou šéf sednul a zeptal se mě jestli bych nechtěl pozici, která se zrovna uvolnila. Trochu překvapeně jsem se zeptal: „Cože, já?“. Na to mi řekl, že sice nic moc neumím, ale že vidí moji obrovskou snahu a pokud si tenhle postoj udržím, tak mě prý všechno potřebné naučí. Taky mi řekl, že za dva a půl měsíce jsem bez jakéhokoliv vzdělání pochopil, jak funguje celé oddělení a to do detailu. Nabídku pracovat ve společnosti, kde z 25 lidí na personálním oddělení nebyl nikdo mladší než 25 let a všichni měli alespoň nějaký titul, jsem ihned přijal.

Učení nešlo snadno. S klienty se mluvilo hlavně anglicky, což jsem tehdy moc neuměl. Každý můj e-mail před odesláním kontrolovala kolegyně, protože jsem se předtím dopustil e-mailového faux pas směrem k jednomu seniornímu manažerovi. Šlo to pomalu, ale šlo to. Všichni mi pomáhali a projevovali pochopení nad mojí nezkušeností oplátkou za to, že jsem se všem snažil stále pomáhat.

Prý jsem byl jediný podřízený, který když dostal práci navíc, tak se usmál a řekl „děkuju“. Prý jsem byl taky jediný podřízený, který když měl všechno hotové, tak hned šel za šéfama a ptal se, co dalšího si může vzít na starost…

Na této pozici jsem byl 2 roky a po dvou letech jsem si řekl, že je čas na změnu. Přihlásil jsem se proto do nově vznikajícího oddělení Consulting. Po tom, co jsem na pohovoru uvedl, že jako největší výzvu konzultantů vidím umění komunikace a naslouchání (evidentně tahle věta funguje), mě přijali. Můj nový šéf mi nicméně řekl, že v mých 22 letech mě dá pouze na juniorskou pozici.

O 3 měsíce později si se mnou můj šéf sednul, omluvil se mi za to, že mě nedal rovnou na seniorní pozici a předal mi papír s povýšením se slovy: „Já nevěděl, že seš tak dobrej“.

Průměr zvyšování platu v této společnosti bylo 5% ročně. Nejlepší zaměstnanci dostávali přidáno maximálně 10%. Já za každý rok dostával přidáno cca 35%.

Dneska mám svojí společnost a dělám to co mě baví a to všechno jen díky dvěma a půl měsícům, kdy jsem dělal brigádu stejně jako tisíce jiných brigádníků. Jenže já jí nedělal stejně. Většinu toho, co umím jsem se naučil v téhle firmě. Byla to má velká šance a já jí využil.