V článkuRadši volejte „hoříííí“ než „pomooooc“jsem psal o tom, že strach je špatný rádce. A nejen, že je špatný rádce je i moc špatný společník, který dokáže hotové divy.
Před pár týdny mě kouslo klíště. Ne, že bych nevěděl, jaká rizika jsou s tím spojená, ale asi jsem nebyl poučen dostatečně a nebyl jsem očkovaný. Tak jsem si přečetl, co krásného člověka čeká, pokud je infikován tzv. Klíšťovou encefalitidou a rozhodně není na co se těšit.
Také hraji závodně šachy a týden po kousnutí klíštěte jsem měl hrát nejtěžší zápas turnaje – proti jednomu z mých nejlepších kamarádů (který nakonec turnaj vyhrál o půl bodu přede mnou). To, že je Dan excelentní šachista vím už dlouho, šachy spolu hrajeme už asi od 12 let, ale jeho letošní výsledek 18 výher, 4 remízy a jenom 2 prohry mi opravdu naháněl hrůzu. Tušil jsem, že udržet alespoň remízu bude hodně náročný úkol. K tomu jsem měl černé figury, se kterými je to vždy o něco těžší.
Možná si řeknete, jak to spolu všechno souvisí? Hodně! Kouslo mě klíště a já přesně věděl, jaké jsou příznaky první fáze klíšťové encefalitidy. Bolesti hlavy, zvýšená teplota, bolesti svalů a kloubů, nevolnost, malátnost. Takže jak se blížil můj zápas, tak jsem začal mít bolesti hlavy, svalů i ramene. Cítil jsem se malátně a dost mizerně. K tomu mi asi 2 dny před zápasem stoupla teplota na nějakých 37,3. Říkal jsem si: „Už je to tu, mám klíšťovku“.
Zavolal jsem doktorce, která mi řekla ať si hned zavolám na infekční do nemocnice a jdu tam na vyšetření. Zavolal jsem do nemocnice, popsal příznaky a sestřička mi řekla, že jediný spolehlivý způsob otestování je lumbální punkcí. Děkuji pěkně. Zažil jsem už hodně nepříjemných vyšetření, ale rozšířit své zkušenosti o lumbální punkci jsem teda moc nechtěl. Nechat si píchat jehlu do páteře mi prostě nepřijde jako fajn nápad. Sestřička mi řekla, že mám svůj stav sledovat a kdyby mi stoupla teplota nad 38, tak mám hned přijít.
Můj stav byl stále konstantní a tak přišel den zápasu. Bylo mi blbě, byl jsem unavený a malátný. Danovi jsem to před zápasem řekl a pravděpodobně jsem doufal, že nade mnou bude mít slitování. Neměl. Jak mi bylo špatně, tak jsem se nemohl pořádně soustředit a prohrál jsem asi v 16 tazích. Což byla za posledních asi 13 let moje nejrychlejší prohra.
Byl jsem zdrcen. Šel jsem domu spát, abych se z toho zlého snu probudil. A co se stalo? Světe div se, ráno mi bylo hned lépe a další den veškeré příznaky ustoupili úplně. Byl jsem zcela zdráv. Jak je to možné? Dnes již vím, že si moje podvědomí se mnou hezky pohrálo. Kombinace následujících faktorů měla za následek, že jsem si sám skoro „vyrobil“ klíšťovou encefalitidu.
V šachách opravdu nerad prohrávám, jsem vždy zdrcen, když prohraji a několik dní to „vydejchávám“ (moje přítelkyně by vám mohla povídat). Čekal mě zápas, kterého jsem se bál, jako čert kříže a udělal bych snad cokoliv, abych se mu vyhnul. A týden před tím mě kouslo klíště. Myslím, že tato rovnice má jasné řešení a pro mě je velkým poučením o tom, jak je psychika důležitá.
Vždy jsem se snažil žít tak, že pokud mám z něčeho strach, tak je špatné se mu vyhýbat, ale naopak ho vyhledat a postavit se mu. Vždy jsem to tak dělal a o tom, jak se mi to dařilo, a jak mi to v životě pomohlo, vám napíšu jindy. Tentokrát jsem selhal a zaznamenal jsem svoji letošní čtvrtou prohru. To je hodně laciná platba za takovou zkušenost. Někteří lidé si nechají strachem zničit ne jednu partii šachů, ale celý život. Jak jste na tom vy?
