No co se týče motorkáře, mohlo se jednat buď o nedostatek znalostí z okruhu první pomoci a nebo vědomí přihlížejících jedinců, že bližší setkání s krví u nich vyvolává stavy vyžadující první pomoc, což je trochu kontrproduktivní. A jinak si myslím, že ve většině případů nejsou kolemjdoucí paralyzováni strachem, spíš si dokážou spočítat, že riskovat kvůli bůh ví komu se jim nerentuje, navíc si řeknou: "chodí tu desítky lidí, proč zrovna já bych měl být ten hrdina". Věřím, že v případě kdy by byl člověk jediný kdo zrovna může zakročit udělal by to spíš, než když kolem chodí spousta jiných lidí, kteří nedělají nic. Co se týče mě, zasáhl bych jenom v případě, že bych agresora vyhodnotil jako někoho koho mám šanci zvládnout a oběť jako hodně bezbrannou a zcela nevinnou, jinak bych se do žádných větších akcí nepouštěl. Možná je to špatně, ale můj zadek je mi pořád přednější než zadky cizích lidí.

Ono jak někdy někdo pomůže a pak s tím má sám popotahování, tak si pro příště rozmyslí pomáhat dál.

Kamarád mě vypravoval.Také pomohl, ale případ se dostal k soudu.Říkal:"Tam jsem si připadal jako kdybych ten skutek provedl dám a nebyl jen svědek, který pomohl.Ponižování, chytání za slovíčka a v neposlední řadě urážky od souzeného a nadávání, že se pomstí mé rodině."

A další aspekt.Tento kamarád pracoval ve firmě, kde ho zaměstnavatel nechtěl pustit k soudu svědčit a když ho nakonec pustil tak chtěl na něm zmeškanou směnu napracovat o víkendu a pokud bude uplatňovat paragraf, tak mu už smlouvu neprodlouží (nyní se dávají smlouvy na 2 měsíce nebo na půl roku, to nám zařídili modří ptáci) a to si pak rozmyslíte, jestli je lepší pomoci nebo přijít o práci a nemoci platit hypotéku nebo jiné položky.

Podle mého názoru, strach a neochota pomoci, o které píšete, není specifický jen pro českou společnost, je to obecně lidský jev typický hlavně pro anonymní prostředí velkých měst. Nejde jen o strach z fyzické újmy, ale také o obavu převzetí zodpovědnosti za vývoj situace, o nichž mají náhodní kolemjdoucí nedostatek informací, a také spoléhání se na to, že se řešení situace ujme někod jiný z kolemjdoucích. Svůj díl hraje také moment překvapení a přirozený instinkt zmizet co nejrychleji z rizikové situace. Je-li na tom něco specificky českého, bude to nejspíš způsob argumentace, jakou tuto svou pasivitu omlouváme. Mám na mysli takové ty řeči typu: "Můj známej zavolal policii, a pak s tím měl jenom problémy, obrátilo se to proti němu..apod." Druhá věc je neochota pomoci raněnému při nějaké nehodě. Tam je evidentní, že lidé nevědí, jak pomoci a bojí se, že situaci jen zhorší. Neumějí poskytovat první pomoc. Podle mě by základy první pomoci měly být v osnovách už na ZŠ.

V aute mam stale deku, stat a pouze "koukat" je bestialni, prekazi to tem, kteri by opravdu mohli zacit s 1. pomoci.

Nojo s tou pomoci to mate tezky. Sahnete ruku do krvave rany, chytnete zloutenku nebo neco horsiho a pristi pulrok stravite v nemocnici. Mezitim Vam banka sebere byt protoze nemuzete platit hypoteku a rodina se ocitne v bide. Kdyz date vedle sebe bidu vlastni rodiny a mrtvy neznamy clovek, tak je rozhodovani pomerne jednoduche. I pomahat druhym v nouzi je treba s rozmyslem.

Bojuje někdo o život, je na někom pácháno násilí, pak nevolejte hoříííí, volejte rovnou pana Klimeše. Přijde, poskytne první pomoc, směle zastoupí antikonfliktní tým, když zařve - co se to tady děje. Dokonce ani nepoužívá teleskopický obušek, tím méně malíkovou hranu. Apropos, autore, Vy znáte dobře Mistra?

Máte pravdu. Podle mého názoru v tom největší roli hrají obavy z následných popotahovaček od státní exekutivy a to je na tom asi to nejhorší Když je stát schopen držet člověka, který ubránil svůj vlastní život, rok ve vazbě (čímž mu docela slušně ten život taky zničil) z které jej pustil až odvolací soud, tak jak by se exekutiva tvářila v případě, že by bránil život někoho zcela cizího? Tady pořád (dokonce i mezi lidmi) bohužel přetrvává omyl, že na ochranu lidí je zde policie Ne! Policie je zde až na následné zaprotokolování a případně i odchycení pachatele daného činu.

Další věc je, že pokud neznáte celé pozadí jejich konfliktu, tak se to nakonec může obrátit proti Vám z obou stran (obzvlášť partnerské šarvátky takto rády končí).

Kamarád říká, že pokud se neochrání někdo sám, neochrání ho nikdo. na druhou stranu, opravdu není třeba běhat od konfliktu ke konfliktu, jako autor blogu / prý / a pokoušet se vyřešit všechny problémy světa. Od toho tady není. Vzpomínám si, na nějakého chlapíka, který se pohyboval poblíž přepadení nějakého klenotnictví. pachatele pronásledovat, nechal po sobě střílet a nakonec ho uštval, jako psa, byl tehdy nazván hrdinou. To není hrdina, ale pitomec a kandidát na Darwinovu cenu a nikomu určitě neporučuji, aby se podobně zachoval.