Ústava "odtržená" od politické reality?

Není žádným tajemstvím, že funkci prezidenta považuji za funkci politickou a tudíž nemohu příliš souhlasit s vnímáním prezidenta jako ryze "reprezentativní" funkce, dovolím si však vypíchnout pár přehlížených aspektů.

O ústavě se hovoří v podstatě při každém větším či menším otřesu, kdy se na politické scéně děje něco "neočekávaným", či nepředvídaným způsobem. Častým (a poněkud zavádějícím) argumentem v politických bitvách o funkce pak je, že někdo porušil ústavu, "ducha ústavy", či nedodržel "ústavní zvyklosti". V českém ústavním systému je vcelku přirozené, že nejvíce na pranýři kritiky od politické "konkurence" je prezident republiky  a to proto, že se poněkud vymyká, je aktérem zcela přirozeného "boje" o moc (výborně na to sedí popis "kolíkování hřiště") "vůči"  dvěma vrcholným institucím, totiž vládě a Parlamentu, kdy Hrad je svého druhu "další" mocenské centrum a zatímco vláda a parlament jsou vůči sobě v přirozeném vztahu, tak najednou je tu další ústavní činitel, který může být v opozici vůči nim navzájem (tzn. prezident může být pro-vládní, pro-opoziční, ale rovněž proti-vládní a proti-opoziční zároveň). Obvyklým argumentem bývá, že prezident má být nezávislou "nadstranickou osobností", což je ovšem protimluv vůči podstatě jeho funkce a od zavedení přímé volby i proti formě volby - rovnou předejdu argumentu prezidentky Čaputové na Slovensku - nebyla nadstranickou kandidátkou a i její program BYL politický - tím, že byl v nějaké pozici vůči vládě, takže o nějaké politické neutralitě a nadstranickosti nemůže být absolutně řeči! Podotýkám, že si na rozdíl od mnohých nemyslím, že jde o problém "osob", tedy toho, kdo je prezidentem, ale jde fakticky o to, že jak politickým stranám v parlamentu, tak vládě samozřejmě zcela přirozeně vadí, že se do jejich politického výkonu vměšuje ještě někdo další - ale zase, to je dáno samotnou ústavou a politickou podstatou pravomocí, které prezident má!

Navíc - česká ústava právě v JEHO případě obsahuje (dle mého názoru celkem zvláštní) chybu, kdy ústavodárce jazykově důsledně nerozlišil pravomoci, které mají být "povinnostmi" od pravomocí, ve kterých je zcela zjevné, že jejich uplatňování zcela závisí právě na vůli konkrétního prezidenta a uvedu daný příklad zcela konkrétně:
- čl. 62 obsahuje samostatné pravomoci prezidenta, tedy ty, které nepodléhají kontrasignaci předsedy vlády a v písmenu g) stojí toto "Prezident republiky (…) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení."  Všimněte si prosím gramatického vyjádření "odpouští a zmírňuje" - je klíčové pro další argumentaci. V tomto případě pravděpodobně nikdo nezpochybňuje, že jde o pravomoc v níž zcela závisí na vůli prezidenta, jak jí bude uplatňovat a asi nikdo nebude prohlašovat, že prezident MUSÍ odpouštět a zmírňovat tresty a MUSÍ zahlazovat odsouzení.
- úplně identickou gramatickou formulací je však sepsáno i písm. a) totiž, že "Prezident republiky (…) jmenuje a odvolává předsedu vlády a další členy vlády a přijímá její demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi." 

Tahle "nesrovnalost" ještě víc vynikne ve srovnání s čl. 62 h), kde je upraveno prezidentské veto (zde jde o stejný případ jako 62 g) formulací "Prezident má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního."

V případě jmenování / odvolávání členů vlády je ustanovení skutečně míněno jako povinnost a je samozřejmě potřeba uvedené ustanovení vnímat v kontextu s dalšími články ústavy (tzn. v případě jmenování a odvolání členů vlády se fakticky postupuje podle JINÉHO článku), ale já z uvedeného vyvozuji poněkud překvapivý závěr - prezident zde není v úloze "předlož - podepíšu, navrhni - jmenuju / odvolám....", ale v úloze "s prezidentem, jako faktickým vykonavatelem rozhodnutí (tím, kdo fakticky jmenuje / odvolává) o personálních otázkách jednejte". Proč? Já dané ustanovení chápu jako vyjádření prezidentovy POLITICKÉ pravomoci v českém ústavním systému (další pravomoci politického charakteru jsou obsaženy v kontrasignovaných pravomocích, ale zde z logiky věci kontrasignace nepřipadá v úvahu, neboť premiér ještě není a nebo podává návrh), která je sice samozřejmě slabší, než pozice premiéra, ale není "nulová". Dle mého názoru je toto jádro celého problému - nedostatečná spolupráce a "jednání" vrcholných ústavních činitelů ČR navzájem a jde bohužel o dlouhodobý problém.... Vybavuji si, že v dřívějších dobách problémy s jmenováním členů vlády nebývaly - ale proč? Protože například s Václavem Havlem v roli prezidenta politické strany ještě před samotným navržením kandidátů, jednaly.... Skutečně to nebylo proto, že by se prezident premiérovi do obsazení ministerstev "nevměšoval". Dnes je to na způsob "s nikým nebudeme jednat, prosadíme to na sílu a když tak zahrajeme obětního beránka zlého svévolného Hradu" - já to tak nevidím, trapas s demisí-nedemisí Sobotky bylo dílo právě tohoto - o TAKTO důležitých rozhodnutích (které mají dopad na stabilitu celé země!) a hlavně jeho důsledcích se jedná nejen s vlastní stranou, nejen s koaličními partnery, ale i s prezidentem a opravdu není akceptovatelné, aby se o daném rozhodnutí dozvěděl prezident republiky, koaliční partneři a spolustraníci premiéra z přímého přenosu tiskové konference.... Jednat, jednat, jednat - to je základní předpoklad, na němž naše ústava stojí! 
Častým argumentem parlamentních politiků vůči prezidentovi je nerespektování ústavních zvyklostí tvořených jeho předchůdci (přičemž obvykle je tím samozřejmě míněn Václav Havel, Klaus jako jejich "spolutvůrce" se obvykle "nehodí"). Jsem odpůrcem tohoto "argumentu" hned ze tří důvodů. První je naprosto triviální, pragmatický a zmíněný výše - jde o to kolíkování hřiště (brutálně řečeno, nejde o nic jiného než o moc - tentokrát ze strany Parlamentu proti prezidentovi), kdy samozřejmě pro parlamentní subjekty a zákonodárce je velkým problémem, pokud se prezident (s mandátem přímé volby - tzn. prezident s mandátem o "síle" v podstatě celé sněmovny) začne chovat "jinak", než podle (z minulých situací) předvídatelných a nalajnovaných pseudopravidel. Druhý důvod je v podstatě "historický" - či antihistorický - česká ústava je natolik mladá, že žádné faktické a ověřené "ústavní zvyklosti", které by byly prověřeny dlouhými dekádami aplikace, NEMÁ, protože nemá dlouhodobou tradici. A pro ilustraci důvodu třetího použiji svojí analogii s domácím požárem. Tím, že vám začne doma hořet kyblík v němž máte papírový odpad, který jste zapálili omylem odhozenou zápalkou a posléze jej uhasili kýblem vody, rozhodně neznamená, že jste založili tradici domácího hašení požárů a budete opětovně vodou hasit požár elektrického spotřebiče. Úplně stejně je to i s tou ústavou, kde ty tzv. ústavní zvyklosti fakticky nejsou ničím jiným než praktickou a POLITICKOU aplikací ústavních pravomocí - a tedy je zcela logické a pochopitelné, že jiný postup při jmenování premiéra zvolíte v situaci, kdy máte dvě silné strany s cca 25 až 30% volebního výsledku s přibližně obdobným koaličním potenciálem a jiný postup zvolíte při jmenování premiéra v situaci, kdy máte jednu dominantní stranu a dalších mnoho parlamentních subjektů - ale neporovnatelně slabších. Aktuální a ani budoucí prezidenti NEMOHOU být při výkonu pravomoci omezováni tím, jak svůj mandát za dřívější a navíc významně odlišné situace vykonávali dřívější prezidenti!

V současné kauze ohledně odvolávání ministra Staňka je dle mého názoru situace poněkud jiná, než jak nám bylo vylíčeno mainstreamem. Já naprosto nerozporuji fakt, že prezident musí odvolat ministra na návrh premiéra - a dokonce ani nerozporuji to, že tak má učinit bez "zbytečného odkladu" (tedy co nejdříve... ovšem má to háček). Dovolím si však rozporovat to, jestli došlo ke zbytečnému odkladu, nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že obrovská část společnosti vidí v Zemanovi ztělesněného ďábla, který nikdy nemůže myslet nic "dobře" a pozitivně, tak předpokládá jenom ty nejčernější úmysly - msta ČSSD, svévole (proti premiérovi, který je údajně jeho spojenec?) apod. To opravdu nikoho nenapadá varianta úplně jiná, kterou popíši klasickým "host vyhazuje vrchního" a naprostou nepřijatelností takového scénáře? Čtu spoustu komentářů o tom, jak prezident a premiér zametají nedůstojně s ČSSD a ČSSD ztrácí elementární kredit. Ptám se, kolik důstojnosti zůstane straně, která odvolá svého ministra na základě toho, že se vůči němu zdvihne odpor části zaměstnanců, které jsou podřízeny jeho ministerstvu - a to ještě poté, co ten ministr odvolá dva z ředitelů podřízených organizací kvůli údajným manažerským pochybením, které můžou mít i trestněprávní rozměr (vycházím z toho, jak MK ČR věc prezentovalo). Odvolat ministra jakéhokoliv rezortu v této situaci je fatální chyba (já bych dokonce naopak čekal, že vedení ČSSD ministra v dané situaci podpoří!) - a té se opravdu nedopouští Zeman, nedopouští se jí ani premiér! Dopouští se jí vedení ČSSD - a MZ v podstatě dělá jediné - odvolání "zdržuje" v očekávání, že vedení ČSSD si danou chybu v rámci vedených jednání uvědomí a požádá premiéra o stažení návrhu na odvolání. V případě, že zjištění kontrolních orgánů byla vyhodnocena jako závažná, jak měl podle kritiků ministr jednat? Argument Hradu ohledně podaných trestních oznámení pak věc nemá zdržovat, ale naopak vyjasnit a objektivizovat - pokud ta trestní oznámení budou odložena jako irelevantní (tzn. že neobsahují informace opravňující zahájení trestního stíhání), nechť ať je ministr odvolán.... pokud z nich vzejde opak a bude zahájeno trestní řízení (kdy vlastně orgán nezávislý zcela na MK ČR tím potvrdí, že jednání mohlo být v rozporu s trestním právem), je to dobrá práce kontrolních orgánů ministerstva a ministr postupoval zcela správně a umožnil její prošetření těmi patřičnými složkami státu.