2 komentáře

Tento dnešní blog bude zejména reakcí na článek pana Janoty (Uprchlíci vítejte!) a v druhé krátké části se podíváme na Evropskou komisi

Konflikt hodnot

Aktuální článek pana Janoty (Uprchlíci vítejte!) je naprosto ukázkovým příkladem totálního nepochopení situace nejen v ČR, ale i v Evropě.
Pan Janota svými komentáři o „xenofobních“ a „rasistických“ Češích prokazuje, že vůbec neporozuměl tomu, co ve skutečnosti názorové protistraně vadí. Není to jinakost – ostatně, domnívám se, že cizinci obecně v Česku nikomu nijak zvlášť nevadí, problémem je hodnotový střet neslučitelných světů, v němž je zřejmé, že „přežít“ může jenom jeden z nich – buď ten náš, nebo ten „protivníkův“ – a ta tolik vychvalovaná západní Evropa v této bitvě hodnot zatím rozhodně nevyhrává (byť Francie udělala první důležité kroky ke své vlastní záchraně). Argument, že v České republice k tomuto střetu nedochází, je ve skutečnosti absurdní... Stačí se zamyslet nad jedním z pseudoargumentů „vítačů“ – podle nich ČR není cílovou zemí tzv. uprchlíků mimojiné i proto, že zde nemáme žádné komunity, do kterých by se „uprchlíci“ mohli začlenit (lidově řečeno – nejsou tu „ti jejich“), přitom odhadovaný počet (a dobře integrované) muslimské komunity v ČR dosahuje přibližně kolem 10 tisíc lidí… To je „nikdo“? Takže se ptám protiotázkou, jaké jsou vlastně ty cílové komunity, které „uprchlíci“ hledají? Jsou to dobře integrované komunity (které ovšem u nás máme!), nebo paralelní společnosti, obvykle ghetta a čtvrti s vlastním životem, řádem a systémem, která jsou úrodným prostředím pro vznik terorismu a kriminality a vymykají se kontrole? Blízký východ přestěhovaný do Evropy… Neměla by právě ta Česká republika, se zatím bezproblémovou komunitou muslimů, být aspoň v tomto směru tím největším lákadlem? Nabízím jednu z možných odpovědí – není i proto, že ta „přeměna“ českých měst na blízký východ by tu byla zkrátka příliš komplikovaná – a proč se vůbec namáhat, vždyť jinde už je dávno hotovo…

V ČR je bezmála půl milionu cizinců, nezdá se mi, že by tu panovala nějaká nenávist vůči nim, je tu jenom naprosto oprávněný požadavek veřejnosti – a to vyhnout se tomuto hodnotovému civilizačnímu střetu, protože příklady ze západní Evropy jsou víc než dostatečně odstrašující, a myšlenky typu tolerujme mnohoženství s 12letými dívkami, protože v daných civilizačních okruzích to je tak běžné, vyvolávají zděšení nad absolutní ztrátou soudnosti zodpovědných – rezignace na absolutní základy práva a základní hodnoty – nic jiného to ve skutečnosti není! Prioritním cílem každé společnosti musí být vlastní přežití a to nejlépe v takové podobě, s jakou je společnost relativně spokojena – není možné se smířit s přístupem „samozřejmou daní za multikulturalismus je terorismus – zvykněte si“ – protože právě tento přístup je skutečným podhoubím pro možný budoucí nástup nějakého diktátora ultrapravicového střihu… Právě tito neústupní multikulturalisté, kteří nevidí, že některé hodnotové systémy prostě NELZE sloučit, budou příčinou jeho případného zrodu! Ale ještě předtím si budou muset mnohokrát politicky opláchnout z rukou krev těch, které měli chránit – a budou to provádět stále stejnými řečmi o „zděšení“, „soucitu a sounáležitosti“, „potřebě solidarity a odvahy“ a „zvládnutí historické zkoušky“ jaké jsme slyšeli po útocích v Paříži, Bruselu, Nice,…

P.S.: Pane Janoto, uvědomujete si, že podmínkou poskytnuí azylu (a to i podle mezinárodního práva) je skutečnost, že daný člověk nebude bezpečnostním rizikem pro cílovou zemi? Jak chcete dané bezpečnostní riziko minimalizovat (protože nikdy nejde vynulovat), pokud neznáte ani pravou totožnost lidí, kteří se po Evropě pohybují? Osoba bez prokázání totožnosti, místa a důvodu útěku, NEMÁ nárok na azyl ani jakoukoliv ochranu a takových neznámých se po Evropě pohybují statisíce! Jak můžete mít vůbec tu odvahu a drzost za této situace psát o „příslibu iluzorního bezpečí“, když ve Francii dochází k teroristickým útokům navzdory výjimečnému stavu trvajícímu téměř rok, v Belgii se mluví o „nové situaci“ a je dlouhodobě vyhlášen druhý nejvyšší stupeň nebezpečí terorismu a němečtí představitelé prohlašují, že nejsou schopni zabezpečit veřejná prostranství?

„Nikým nevolení komisaři“

Kritické sousloví, které u eurofilů vyvolává téměř nepříčetné reakce. Ano, EU trpí demokratickým deficitem a ano, jeden z nich se týká Evropské komise! Pan Polický v diskuzi pod jedním z článků uvádí, že dané tvrzení je „lež“, protože komise je „zvolena“ Evropským parlamentem. Je třeba zásadně rozlišovat mezi hlasováním a volbou! Hlasování a volba není totéž! Postup ustavení Evropské komise se v mnohém podobá hlasování o národní vládě, jenže je tu jeden rozdíl, který demokratický deficit prohlubuje – politická vláda se totiž obvykle skládá z osob zvolených ve sněmovních volbách (jinak řečeno, členy politické vlády jsou obvykle kandidáti zvolení do Poslanecké sněmovny), členové komise ovšem žádnými volbami (z nichž by vycházel jejich mandát pro danou funkci od voličů) před ustavením do funkce neprochází – jsou navrženi vládou členského státu EU (přičemž ale platí, že eurokomisař je na politice národního státu nezávislý) a jmenuje je  již schválený předseda komise, který jim vybírá portfolio (o něm neví ani vláda členského státu v momentě výběru kandidáta, což je samo o sobě absurdní!). Následně komise už jako celek předstupuje před Evropský parlament, který o ní hlasuje – ano / ne – stejně, jako sněmovna hlasuje o důvěře vládě. Vzhledem k výše uvedenému rozdílu bych si dovolil Evropskou komisi přirovnat nejvíce k úřednické vládě s důvěrou sněmovny… A teď řečnická otázka – popsal by kdokoliv z vás čtenářů Tošovského, nebo Fischerovu vládu za „zvolenou“, případně její ministry za „zvolené“, protože je schválila Sněmovna? Asi těžko – potom netuším, proč tak popisovat eurokomisaře, kteří jsou ve skutečnosti jmenováni.

Jsem přesvědčen, že budoucí reformy EU se budou muset týkat i Evropské komise, která potřebuje zásadně přiblížit své rozhodování občanům členských států, respektive politika EK by z jejich vůle měla vycházet. Jak bylo popsáno výše – mandát komisařů je vzdáleně dovozován z voleb do EP (hlasováním o důvěře), přičemž jednou z cest, jak zvýšit volební účast ve volbách do EP by bylo spojit hlasování do EP s hlasováním o komisaři za daný členský stát, přičemž předsedu EK by (na základě výsledků voleb) vybíral EP ze svého středu. Součástí reformy by samozřejmě muselo být posílení vlivu členských států na Evropskou komisi, kdy portfolia jednotlivých komisařů by byla určena rotačním mechanismem – a tudíž, že voliči členských států EU by formou volby komisaře mohli ovlivnit politiku komise…. Jsem si vědom toho, že Evropská komise má být orgánem zastupujícím zájmy Evropské unie jako nadnárodní organizace. Já osobně přitom považuju za nutné posunout EU směrem k organizaci mezinárodního charakteru – a tohle vidím, jako jednu z možných cest.