Umíte psát?

Před časem jsem četla o návrhu zrušit písmeno “ů”. Rovněž se občas rozvíří diskuze kolem ypsilonu nebo možnosti psát foneticky. Problém dobře ilustruje tendenci doby zbavovat se toho, co není jednoznačně užitečné.

Něčeho se takto můžeme zbavit návrhem a jeho přijetím, něco se vytrácí postupně a jen nemnozí si vůbec povšimnou. Písmeno “ů” by se samozřejmě dalo dost dobře nahradit obyčejným “ú”. Praktičtěji smýšlející člověk proti tomu nemůže vznést jedinou rozumnou námitku. Ypsilon detto.

Mně se “ů” líbí a myšlenka, že bychom jej odepsali, se mi protiví. Staromilectví. Vědomí odkazu, dědictví a třeba taky kulturních zvláštností, jedinečnosti. Je nás víc. Představte si, že tento příspěvek napíšu bez “ů”. Mám dúm ve stínu stromú… Budu vypadat diplomaticky řečeno nedovzdělaně. Přesto je to jistě otázka času – zvykli bychom si. Zvykli bysme si. To byl také jeden návrh. Proč neuznat za spisovné něco, co tolik lidí používá?

Jak jsem k těmto úvahám dnes přišla?

Bavila jsem se s jednou mladší čtenářkou o nedávno zmíněném dystopickém románu Matched. Ona řekla, že jí místy překážela nadsázka – některé věci, jako třeba úplné upuštění od psaní (jiného než na klávesnici), se jí zdají až příliš nerealistické. Já na to – nejenom že to realistické je, ale snad už se to pomalu děje, ne?

Kolik věcí jsme psali perem na papír před sto lety a kolik dnes?

Když někomu pošlu rukou psaný dopis, což ještě občas dělávám (nepřekvapivě – čím dál, tím méně),

každý si to považuje. Každý ví, že to zabere něco času (zvlášť když dělám náčrt a pak přepisuji načisto). A čas je vzácný, naučili jsme se. Z takového dopisu se stal ceněný artefakt. Už není běžný. Dýchá starými časy a hodnotí se vlastně také (pokud ne především) esteticky.

Poté, co přišel Gutenberg s knihtiskem, se ještě hodnou chvíli vyráběly také “staré” knížky. Vytištěná strana byla rychle hotová, lehce šiřitelná, praktická. Ale ne tak krásná. Mistrně vycizelované řádky, ideálně na kravské kůži, jejíž zpracování rovněž vyžadovalo odbornou praxi a hodně trpělivosti, nabyly na oblíbenosti – a ceně. A dnes jsou k vidění v muzeích…

Kdybychom šli ještě dál, podobně to bylo se čtením. Ještě kolem jedenáctého století se četlo nahlas. I kdybyste v místnosti byli sami, se svou krásnou hrubou knihou hodinek, vyrobenou na objednávku v nejbližším klášteře, nečetli byste si pro sebe. Souviselo to s vírou. Potrava pro tělo a ducha se často v kázáních objevovaly pospolu, už od Bible. Ezechiel sní svitek a ten chutná medově. V takzvané Apokalypse podá anděl prorokovi knihu. Ten si ji vloží do úst a tam mu zhořkne.

Při čtení se slova zhmotňovala v ústech. Na to, aby vyzněl smysl, muselo se správně artikulovat. Jazyk si pohrál s každou hláskou jako se soustem. Kdo četl potichu, byl považován za blázna. Tak jako když spolknete sousto bez žvýkání – z té potravy nic nemáte, prostě ji pořádně nestrávíte.

Mě ještě občas napadá, jak to teď bude s texty z pozůstalosti. Bylo jednoduché sáhnout do šuplíku a vybrat svazek dopisů. Co se současnými spisovateli? Prohrabat jim emailovou schránku? I kdybyste měli heslo, bylo by to nejspíš utrpení – vytřídit reklamu, spamy, zprávy ohledně účtů a podobně. A řekla bych, že to, co by vám zůstalo, by nebylo nijak oslňující. V elektronické zprávě člověk zas tak moc slova neváží. Jde to rychle, oprava zabere několik vteřin. I kdyby byly obavy, že nás příjemce nesprávně pochopí, vmžiku můžeme odeslat další zprávu. Nebo zavolat.

Jenom úvahy. Nechci to hodnotit. I když právě něco ztrácíme, snad také něco jiného získáváme.
(Ano, připadá mi to jako planý optimismus. Nemúžu si pomoct.)