Americký cash, britský debut

Moje babička, přestože u televize tráví dost času, se odmítá dívat na pořady, kde jde o peníze, ať už jde o vědomostní soutěž nebo pouhou hru na štěstí. Říká, že to přece nikoho nemůže zajímat. Dívat se, jak někomu úplně cizímu padne do klína půl milionu? Kdyby to byl aspoň někdo tady z vesnice…

Pravdou ale zřejmě bude, že to zajímá naopak docela dost lidí. I to, jak neznámý účinkující, Štěstěnou políbený, z jedné minuty na druhou zbohatne, i to, jak žijí lidé, jimž peníze nikdy nechyběly. Možná jde zčásti o prostou lidskou zvědavost, ničím výjimečné voyeurství, zčásti snad sny, novodobé (ano, nejednou směšné) pohádky pro dospělé. Jak hloupý Janek princeznu našel. Jinak by takové pořady dávno byly vymizely z programu.

Četla jsem teď takzvaný společenský román Má poslední vévodkyně, napsala Daisy Goodwinová. Sáhla jsem po něm asi jedině proto, že byl v nějaké anotaci zmiňován jako podobný dílům Edith Whartonové. Od níž jsem nečetla nikdy nic, přesto jsem přesvědčená, že by mě to bavilo a že se k tomu jednou dostanu. Pokud si někdo je schopen koupit knihu na základě takovéhoto myšlenkového procesu, jenž jen stěží může být nazván logickým, pak záliba davů v pořadech, kde si cizí bez námahy plní kapsy k prasknutí, určitě také nepůsobí zas tak pochybně.

Cora, nechutně bohatá americká dědička, zřejmě nejbohatší děvče na světě, se má vdávat. Neví, za koho. O tom rozhodne její matka. A její matka si umínila, že tímto sňatkem do rodiny to jediné, co jim ještě chybí – titul. Je nutno sehnat nějakého aristokrata. Nejlépe v Anglii. V Londýně žijí ženy, domestikované Američanky, které si vydělávají tím, že takovéto mladé movité dívky uvádějí do společnosti, seznamují je s vhodnými partiemi. Vhodné partie na nic jiného nečekají – většina z nich má svoje venkovské sídlo v dezolátním stavu, titul mají, chybí jim právě jen kapitál.

Zbytek se dá shrnout velmi rychle. Cora matku nemá ráda, pokusí se vzepřít, v podstatě požádá o ruku Thomase, starého přítele doma v New Yorku. Thomas se ale chce stát malířem, krásku odmítne a odpluje do Paříže. Coru s matkou (a koňmi) dopraví soukromá jachta do Anglie. Dohazovačka je zbytečná – Cora při lovecké vyjížďce spadne z koně a zachrání ji krásný, i když poněkud odtažitě působící (Angličan, co jiného byste chtěli) vévoda Ivo. Vezmou se. Cora si těžko zvyká – jiný kraj, jiný mrav, v upjaté Anglii působí příliš okázale a divoce. Jinak šťastné manželství stíní jedna žena z Ivovy minulosti, ale to se na konci vyřeší.

Co na tom vidím? Už na prvních stranách Cořina matka organizuje velkou, opulentní slavnost, se všemi možnými směšnostmi (umělý potůček s písčitým dnem, v němž se hosté budou hrabat lopatkami, hledat vzácné kameny, samozřejmě pravé; hra na hledače pokladů). Je Američanka, všechno chce největší a nejlepší. Aby se o tom mluvilo ještě za padesát let. Povede se jí to – vrcholem večera má být její vystoupení v šatech obšitých žárovičkami, světélky, při němž nicméně vzplane, a přestože ji duchapřítomný malíř spasí od smrti uhořením, jedna její tvář je nadosmrti poznačená.

Šílenost, ne? Ožárovkovaná róba. Taky ta plavba na soukromé jachtě – máme konec 19. století a někdo si veze koně přes oceán. Přesto jsou ty největší „nesmysly“ posbírané z dobových materiálů. Autorka si udělala podrobný průzkum. Opravdu se tehdy vydávaly malé bulletiny se seznamy vhodných manželů, volných partií pro dívky z lepších rodin, snad i s odhadem majetku. Přestože se asi mnohé matky tvářily, že něco takového by přece nečetly. Goodwinová zřejmě dokonale ovládá i všechny detaily a zákeřnosti dobových oděvů, zejména těch ženských. Z toho plynou v podstatě téměř nedějové pasáže, nebo dějové, fajn, služka hodinu někoho strojí do večerních šatů. Stahuje Coru ve čtvrtém měsíci těhotenství tak, aby vypadala jako proutek; nad tím se člověk nechtěně dusí s ní. A dítětem.

K tomu, což možná českému čtenáři nebude připadat až tak zábavné, kniha polarizuje americkou a britskou kulturu, místy snad trochu zbytečně černobíle (hrdinka také mohla dostat jiné příjmení než Cash), nicméně znovu do důsledků – Cořina černá služka si v Anglii najde bílého přítele, nemůžu se rozepisovat, promiňte. (Román má téměř pět set stránek, jak jinak to smrsknout?)

Stylem psaní, pozvolným tempem, kniha připomene klasičtější čtení, což mi bylo sympatické. Vytýkám závěr – na mnoha stech stránkách se něco buduje a zápletka se pak zázračně rozřeší snad na dvou stranách na konci. Tak trochu jako kdyby to Goodwinová už chtěla mít z krku.

S tvorbou Edith Whartonové nemohu Vévodkyni z výše zmíněného důvodu srovnávat. Prostě není s čím. Přesto mi něco připomněla a to mi ji snad dokonce učinilo milejší – totiž britský seriál Downton Abbey, jehož první sérii jsem shlédla celou za pouhých několik dní, ještě dřív, než to stihla dopracovat do naší země. Sladký příběh, ano, a spousta romantiky, a také několik přešlapů (nechci zacházet do podrobností, řekněme, že to někde zbytečně uspěchali, někde přepískli), nicméně velmi důsledně zpracovaný, všímavý k historickému kontextu (svým způsobem až dokumentární, i když jen tak typicky britsky „hraně“) a velkolepě pojatý – také po právu sesbíral hodně ocenění za všechno možné od režie přes výkony ve vedlejších rolích až po drama roku a kdo ví co ještě.

Cítím se z toho nesvá, říkám si, že tohle přece není můj šálek kafe; přesto mě to bavilo. Guilty pleasure, jednoznačně. Mám výhrady, i další kromě těch zmíněných, nicméně s přihlédnutím k žánru je to hezký debut. A snad také celkem univerzální čtení. Ano, když vynecháme muže. Napříč generacemi. Babičce by se také líbil.

Závěrem ještě jedna rada – odložte si to na zimní večery. To se prostě hodí. Zámek na venkově asi nemáte, krb možná také ne, ale snad ani nebudete potřebovat. Daisy Goodwinová vás vtáhne do světa, kde to všechno je. To a ještě mnohem víc. Například slavičí jazýčky v rosolu jako dezert. Mňam!